První çást tohoto vyprávëní s mapou je zde. Skonçil jsem v ní uprostred Skalistých hor po jejichz nejvyssích hrebenech vede hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií. Skalisté hory jsou mimo jiné zajímavé tím, ze tvorí rozhraní mezi zcela odlisnými kusy pevniny. Na východ od nich býval pred milióny let breh teplého more, u nëhoz zili dinosauri, jejichz çetné pozûstatky jsou tam, hlavnë v Albertë, stále objevovány. Povrch prérií je totiz tvoren silnými vrstvami usazenin, které se kdysi vytvárely na dnë onoho mëlkého prehistorického more. To co je dnes známo jako Britská Columbie lezí na jiné kre zemské kûry, která pred milióny let priputovala od západu a pri její (nekoneçnë pomalé) srázce se zbytkem amerického kontinentu se vyvrásnila kanadská çást Skalistých hor. Nëkdy zaçátkem tohoto týdne se právë objevila zpráva, ze na základë srovnávání pozûstatkû prehistorických skeblí v Britské Columbii a v Kalifornii dosli odborníci k závëru, ze tyto dvë oblasti kdysi dávno tvorily jeden celek. Dnesní Vancouverûv ostrov se také pomalu priblizuje k pevninë a za mnoho dalsích miliónû let by se s ní mël také spojit.

V pondëlí ráno po onon výstupu na Illecillewaetský ledovec jsme se opët presunuli o dalsích pár desítek kilometrû dále na západ do Mount Revelstoke National Park, dalsího národního parku kolem hory Revelstoke, která se tyçí nad mëstem stejného jména. Tento park predstavuje celkem malý izolovaný ostrov více ménë pûvodní prírody uprostred jiz vykáceného a i jinak prûmyslovë vyuzívaného území. Nachází se na západních svazích Skalistých hor (stejnë jako Glacier National Park v pohorí, které se nazývá Kolumbijské hory, které jsou od hlavního hrebenu Skalistých hor oddëleny údolím reky Columbia, která má zhruba tvar obrovské spirály a na konci svého toku u pobrezí Pacifiku tvorí hranici mezi státy Washingtonem a Oregonem), pred nimiz se zastaví a vyprsí skoro vsechny mraky pricházející z Pacifiku. Prsí tam tedy skoro stejnë intenzivnë jako v pásmu nëkolika desítek kilometrû kolem pobrezí Pacifiku a obë tyto oblasti se vyznaçují stejným typem destového pralesu, jehoz pûvodní zbytky - porost obrovských kanadských cedrû (témër tak velkých jako slavné kalifornské sekvoje - redwoods) je mozno v Mount Revelstoke parku vidët. Dále je tam mozno pozorovat zivot v bazinách, které tvorí jen nepatrnou souçást celého ekosystému, ale mají pro jeho rovnováhu velkou dûlezitost. A pak tamtudy prochází tok uz ponëkud zmohutnëlé reky Illecillewaet s mnoha krásnými zákoutími. Kdyz jsme si tohle vsechno prohlédli, tak jsme sundali z auta kola a vydali se na jízdu na vrchol hory Revelstoke, kam vede zdánlivë krátká - pouhých 26 km, ale stále prudce stoupající silnice zvaná Meadows in the Sky Parkway (Silnice k loukám v nebi). Zaçíná v nadmorské vysce 498 m a konçí asi 20 m pod vrcholem hory, která je vysoká 1936 m! Takze jsme ten výskový rozdíl 1420 m prekonávali 3 az 4 hodiny. Louky nahore byly opravdu pëkné, rozhled nadherný a cestou dolû jsme jen svistëli, jen bylo nutno skoro porád brzdit, protoze tam bylo spousta serpentin, které se nedaly projet rychleji nez 30 km/hod.

Naveçer jsme se opët vypravili na cestu a pozdë veçer jsme dorazili do Okanaganu ve srdci jizní çásti Britské Kolumbie, coz je oblast kolem asi 120 km dlouhého jezera Okanagan. V celá jizní polovinë Britské Kolumbie byste marnë hledali nëjakou vëtsí rovinu. I v jejím vnitrozemí (B.C. Interior) je jeden kopec vedle druhého, tyto kopce jsou ale mnohem nizsí nez Skalisté hory nebo pásmo hor u pobrezí Pacifiku. To je zrejmë dûvod, proç tam spadne tak málo srázek. Tëzké mraku z Pacifiku se nejprve zastaví o príbrezní pohorí, kde z nich vyprsí o nëco víc nez polovina vody, která napájí príbrezní destový prales. Odlehçené mraky pak prelétnou príbrezní hory a nízké pahorky Okanaganu a opët se zastaví az o hlavní pásmo Skalistých hor, kde z nich vyprsí zbytek vláhy. Oblast kolem Okanaganského jezera je velice suchá, snad jestë sussí nez jizní Alberta. Brehy jezera jsou skoro vsude velice strmé a uz metr na hladinou jezera je zemë vyprahlá. V létë je tam horko a jezero a jeho pláze jsou oblíbeným cílem pro desetitisíce koupáníchtivých návstëvníkû. Vody jezera jsou mnohem teplejsí nez studený Pacifik. Pokud se ovsem pûda kolem jezera zavlazuje, dá se tam vytvorit ovocný ráj. Pëstují se tam jablka, broskve, meruñky, tresnë, víno, melouny a spousty dalsího ovoce a zeleniny. Silnice podél jezera a v prilehlých oblastech lemují v sezónë desítky a snad i stovky velkých i malých stánku s çerstvým ovocem. Je také mozno si prímo natrhat ovoce ze stromû. To je také hlavní dovûd proç pres tuto oblast rádi jezdíme, prestoze to dnes zdaleka není nejprímëjsí a nejrychlejsí cesta jak se dostat do Vancouveru. Vzdycky se tam snazíme nakrmit çerstvými vitamíny na celý rok a pokud mozno si jestë nëco dovést domû. To çerstvé místní ovoce chutná tisíckrát lépe nez navoskované nakonzervované ovoce dovázené do manitobských supermárketû z Kalifornie.

U jezera jsme se utáborili ve vesnici s príznaçným názvem Peachland (Zemë broskví). Ráno jsme nejprve dost dlouho plavali v jezere, voda byla príjemná. Hned naproti místu, kde má podle starých indiánských povëstí v hluboké vodë pod príkrým brehem sídlit místní príbuzná Lochnessky, hadovitá obluda jménem Ogopogo, která byla az do r. 1942 známa pod starým indiánským jménem N'ha-a-itk. Spousta lidí dodnes pevnë vërí v její existenci a stále se podnikají "vedecké" výpravy, které mají potvrdit její existenci. V kazdém prípadë je to velice dobrá reklama pro prilákání nových návstevníkû! My jsme tam jako obvykle nic nevidëli a ve vodë nic nepotkali. Pak jsme se teprve vydali pomalu na jih podél pobrezí jezera na prohlídku onëch stánkû s ovocem, pomalu sjeli az na silnici ç. 3, která se klikatí z Alberty podél amerických hranic pres stovky malých i velkých kopcû a hor (a více na západ vede pres nëkolik dalsích mensích ovocnárských oblastí) a po ní se pak vydali odpoledne do Vancouveru pres dalsí vysoké hory v provinçním Manningovë parku (kde jsou jestë hezçí a rozsáhlejsí alpské louky nez na vrsku hory Revelstoke, na në jsme uz ale nemëli ças, stejnë to tam nejvíc kvete v çervenci, kdy jsme tam tenhle snímek v r. 1990 porídili).

Kdyz nepoçítám úzkou prasnou drevorubeckou cestu (mozná ale byla vyasfaltovaná od té doby kdy jsme po ní naposledy pred 10 lety jeli), která vede pres indiánská území na severu od Vancouveru z Lillooet do Pembertonu, odkud se pak dá pres nové zimní lyzarské stredisko Whistler prijet do Vancouveru od severu, tak vsechny tri silnice (ç.1, ç. 3 a ç. 5), které vedou z východu se nakonec sejdou ve mëste Hope, asi 150 km na východ od Vancouveru, kde se spojí a pokraçují jako ç. 1 údolím mohutné Fraserovy reky (také je jestë mozno jet po staré uzsí klikatëjsí ç. 7 na druhé stranë reky) az do Velkého Vancouveru, který se rozkládá kolem delty Fraserovy reky. Údolí (kañon) Fraserovy reky je u Hopeu siroké jen nëkolik set metrû a je z obou stran sevrené vysokými horami. Jak se ale blízíte k Vancouveru, na jihu se toto údolí postupnë stále více rychle rozsiruje do sírky nëkolika desítek kilometrû az hory na jihu zmizí do nedohledna a na jihu vévodí jen 3285 m vysoká hora Mt. Baker tësnë za hranicemi ve státë Washington, jejíz spiçka je stále pokrytá snëhem a je çasto bud schovaná v mracích nebo z ní naopak nad mraky vykukuje jen spiçka - trochu se tak podobá japonské hore Fudzi pozorované z Tokia. Zato na severu se skoro porád zdvíhají vysoké hory hned za rekou. Údolí kolem Fraserovy reky mezi Hopem a Vancouverem se nazývá Lower Mainland (nizsí pevnina), je to asi jediná rovina a nejspís nejnizsí místo v celé Britské Kolumbii. Má vlastní mikroklima mnohem teplejsí a sluneçnëjsí nez okolní hory, v zimë tam málokdy nrzne. Snad jestë príjemnëjsi teplé mikroklima je pak na desítkách malých ostrovû rozhozených mezi Vancouverovým ostrovem a pevninou, na nichz se s oblibou usazují umëlci, bohatsí penzisté, prostë kdokoliv, kdo má peníze nebo mûze pracovat doma a prodávat svoje výtvory nëkde úplnë jinde, protoze na tëch ostrûvcích samozrejmë zádné pracovní prílezitosti nenajdete. Tato oblast je oteplována teplým morským proudem, který tam konçí. Je tam vëtsinou tepleji nez v Seattlu a çasto i nez v San Francisku. Obças jsme se tam brouzdali i o vánocích az po kolena v mori.

Vzdycky kdyz sjízdím po nëkteré z tëch trí silnic z vnitrozemských hor do níziny u Hopeu a pak pokraçuji smërem na Vancouver, tak uz mám skoro stejnë dobrý pocit jako kdyz se vracím na navstëvu do Çech - pocit, ze se vracím domû.

Velký Vancouver se skládá asi z 20 nezávislých mëst a osad, jejichz jména jsou: Vancouver, Burnaby, New Westminster, Richmond, Delta, Surrey, Port Moody, Coquitlam, Port Coquitlam, North Vancouver, West Vancouver, Lions Bay, Belcarra, Anmore, White Rock, Langley, Maple Ridge a Pitt Meadows. Na në souvisle navazují na východë dalsí mësta rozkládající se podél Fraserovy reky - Matsqui, Abbotsford, Chilliwack a Mission, o nichz si nejsem jist jestli se také jestë povazují za souçást Velkého Vancouveru. "Centrum" (downtown) vlastního Vancouveru je na vedlejsím obrázku - lezí na spiçce Burrardova poloostrova (není to ostrov jak se vedle mûze zdát) na samém okraji Vancouveru. Za ním to tmavé na úplném konci poloostrova je Stanleyho park, který az do prvních desetiletí tohoto století býval vojenským prostorem a tak byl uchránën zastavëní, zachoval se tam témër pûvodní les a dnes je to oblíbené místo pro procházky, jezdëní na kole, na koleçkových bruslích, atd. Voda za Stanleyho parkem (na severu) je Burrard Inlet, coz je asi 20 km dlouhý fjord, za nímz je na úpatí hor vidët mësta North Vancouver a West Vancouver (Severní a Západní Vancouver). Po urçitou çást roku mûzete ve Vancouveru ve stejný den lyzovat na vrscích hor nad mëstem a koupat se v Pacifiku (pokud nejste prílis zimomriví, oceán tam nikdy nijak moc horký není). Vancouverûv ostrov a místo, kde dnes lezí Vancouver objevil asi pred 200 lety kapitán George Vancouver. Uz tenkrát se mu tam moc líbilo. Celé území velkého Vancouveru bylo porostlé destovým pralesem a dodnes je tam mozno v parcích vidët obrovské az 150 let staré parezy - pozûstatky stovky let starých cedrû, které mëly prûmër nëkolik metrû. V tom lese bydlelo nëkolik indiánských kmenû, jejichz malé reservace se dodnes nacházejí na území Velkého Vancouveru, çasto je to nëkolik blokû ulic témër plnë integrovaných do mësta. Indiáni zjící v Britské Kolumbii dorazili do Ameriky z Asie pres Beringovu úzinu mezi posledními. Jedná se o velký poçet vëtsinou malých kmenû, z nichz skoro kazdý mluví jiným jazykem. Prûmërný poçet lidí mluvícím jedním jazykem je tam snad jen asi 300. Nëkteré jazyky uz byly zapomenuty. Ve Vancouveru se treba nachází kmen, v nëmz uz zbylo jen asi 10 lidí, kterí mluví svým pûvodním jazykem.
Dalsí informace o Vancouveru. Mapy Vancouveru. Mimochodem Vancouver není hlavním mëstem Britské Kolumbie. Je jím malá Victoria, mësto s britskou atmosférou na jizním konci Vancouverova ostrova. Vancouverûv ostrov byl osídlen Evropany drív nez hornatá pevnina B.C. a byl samostatnou britskou kolonii. Kdyz byla zrízena kolonie i na pevninë, stal se jejím hlavním mëstem New Westminster, coz je dnes malá çtvrt Velkého Vancouveru. Pozdëji byly obë kolonie spojeny v jeden celek.

Do (Velkého) Vancouveru jsme dorazili veçer. Dalsí den jsme odpoçívali, krmili se obrovskými kanadskými borûvkami, kterým se ve Vancouveru o okolí obzvlástë dobre darí (rostou na kerích az 3 m vysokých a pëstují se na spoustë farem a ty vyslechtëné byly ptáky zaneseny i zpët do volné prírody a napríklad hustë zaplnily celý Prírodní park v Richmondu; vûbec na pobrezí Pacifiku se dobre darí mnoha dalsím bobulím, vçetnë rûzných divokých exotických variací malin, borûvek a ostruzin neznámých z Evropy) a vyrizovali návstëvy.

4. zárí jsme pak vyrazili na dvoudenní výlet na kolech. Brzo ráno jsme se nechali prevézt z Horseshoe Bay ve West Vancouveru velkým trajektem B.C. Ferries pres Howe Sound (to je dalsí veliký asi 40 km dlouhý fjord, který vede od Vancouveru prímo na sever; silnice vede jen po jeho východní stranë, na západë od nëj jsou vysoké hory, nedá se tedy objet) do Langdale na Sunshine Coast (Sluneçném pobrezí). Hned za Langdale mezi námi (byli jsme zrovna daleko od sebe) prebëhl pres silnici krásný çerný medvëd. To bylo snad jediné velké zvíre, které jsme tentokrát za celou cestu potkali (na pozorování zvëre je ve Skalistých horách nejlepsí çasné jaro, kdy vselijací jeleni a horské kozy a ovce sestupují k silnicím, kde ze stërbin ve vozovce vylizují zbytky zimní posypové soli a podél silnic nacházejí první jarní trávu). Sluneçné pobrezí se vyznaçuje tím, ze tam hodnë prsí, jako vsude v príbrezním destovém pralese. Rozhodnë kdykoliv jsme tam predtím byli, bylo vzdy spís zamraçeno. I tentokrát se ranní modrá obloha dost brzo zatáhla a odpoledne jsme nëkolikrát trochu zmokli. Je tam ale moc krásnë i v desti. Cesta vede po morském pobrezí, kde jsou obças pláze tvorené hladkými vëtsinou çernými valounky, v mori je ke kamenûm prisáto mnoho rûznobarevných morských hvëzdic a vsechno je pokryto malými vápencovými kuzely asi centimetr vysokými, coz jsou skorápky nepohyblivých vzdálených príbuzných krabû, kterí se nazývají barnacles. Na pacifickém pobrezí je rozdíl mezi hladinou za prílivu a odlivu nëkoliv metrû, takze za odlivu se dost velká çást dna u pobrezí obnazí k podrobnému zkoumání. Protoze tam jsou hned u pobrezí vysoké hory, cesta je pëknë kopcovitá málem jako ve Skalistých horách. Asi po 30 km prochází mësteçkem Sechelt, které je rovnëz centrem stejnojmeného kmene Indiánû, kterí presli jako jedni z prvních v Kanadë na úplnou samosprávu. Ve mëstë se nachází jejich krásné nové obchodní a kulturní stredisko postavené v tradiçním stylu dlouhých domû Indiánû z pacifického pobrezí (pred nimiz se tyçily ty povëstné vysoké totemy).

Asi po 80 kilometrech cesty je nutno prekonávat na trajektu dalsí fjord zvaný Jarvis Inlet z Earls Cove do Saltery Bay. Tento fjord se ve vnitrozemí vëtví na vsechny strany a jedna z jeho odboçek prochází velice úzkým prûlivem asi 4 km od osady Egmont do rozsáhlého Sechelt Inlet. Tento úzký prûliv se nazývá Skookumchuck Narrows - Skookumchuck v secheltstinë znamená nëco jako rychlá çi divoká slaná voda. V dobë mezi prílivem a odlivem je hladina voda ve Skookumchuck Narrows klidná a nevinná. Ale zhruba kazdých sest hodin se zmëní v dravou reku kdyz milióny krychlových metrû vody proudí pri prílivu do objemného Sechelt Inlet a pri odlivu zase odtékají zpët do more. Pri tom se tam vytvárí na hladinë schod, který pri maximální výsce slapû je az 2 m vysoký a jeho smër se samozrejmë zhruba kazdých 12 hodin obrací. Kolem jsou obrovské víry, do kterých uz bylo vtazeno beze stopy nëkolik çlunû, které se pres ten schod snazily rychle proletët. Ke Skookumchuck Narrows se nedá dojet ani na kole, je treba ty 4 km ujít pësky po (pra)lesní stezce. V Egmontu, kam jsme si odskoçili z hlavní silnice podél pobrezí, protoze bychom jinak museli více nez dvë hodiny neçinnë çekat na dalsí lod, jsem si sel alespoñ zaplavat do slané vody zálivu, moc dlouho jsem tam ale nevydrzel, byla uz moc studená. Jarvis Inlet a jeho okolí jsou velice malebné jak je vidët z tëchto dvou snímkû porízených z horní paluby trajektu. A takhle to vypadalo na té nejnizsí, kde se prevázejí hlavnë nákladní auta (osobní jsou i o jedno çi dvë patra výse) tësnë pred pristáním, kdy vraty na prídi byla jiz otevrena.

Pozdë veçer jsme po skoro 140 (se vsemi zajízdkami) dost namáhavých kilometrech dorazili do nëkolikatisícového mësta Powell River, vëtsina jehoz obyvatel pracuje v celulózce drevorubecké firmy MacMillan Bloedel. Cestou jsme potkali mladou dívku z Nového Zélandu, která jela pomalu sama na kole opaçným smërem a plánovala na trasu z Powell River do Vancouveru dva nebo tri dni. Takovému mëstu jako je Powell River se tady ríká company town (mësto závislé na jediném zamëstnavateli). Vypadalo velice bohatë, ale obrázkem té mohutnë dýmající celulózky se alespoñ nikde na Internetu nikdo nechlubil (toto je mûj vlastní snímek porízený druhý den ráno z lodi). Nëjak mi tam ale opticky ani nevadila, svou impozantností se tam do své velké zátoky na pozadí mohutných hor se svými oblaky bílého dýmu nebo snad páry, která se mísila s bílými prírodními oblaky nad horami, málem hodila. Ovsem, klasické postupy pouzívané v kanadských celulózkách byly a vëtsinou jestë jsou zdrojem dosti skodlivých emisí. V Powel River konçí silnice, dál na sever se podle pobrezí Britské Kolumbia dá pokraçovat jedinë po mori.

V pátek ráno jsme se pak nalodili na první trajekt smërující na Vancouverûv ostrov. Jako vëtsina flotily BC Ferries to byla dost velká lod, která do svých útrob pojme pëknë velké stádo osobních i nákladních aut. Takhle to vypadalo na její nejhorejsí palubë. Preplavba na ostrov trvala nëco málo pres hodinu. Vancouverûv ostrov je dlouhý 520 km a nejvíc asi 150 km siroký. Je na nëm spousta hezkých míst, západní pobrezí je vystavené divokému príboji Pacifiku a je çasto nëkolik desítek az set metrû do vnitrozemí zakryto mlhou a vodní trístí. Nachází se tam Pacific Rim National Park a na jih od nëj asi 60 km dlouhá pobrezní turistická stezka, podle níz není naprosto zádná civilizace a jejíz prûchod obvykle trvá asi sest dní. Na ostrovë zije i velké mnozství spisovatelû a jiných umëlcû. Dalsí informace o ostrovë je mozno najít tady:

Na ostrovë jsme pristáli ve mëstë Comoxu blízko velkého mësta Courtenay. Po Vancouverovë ostrovë by bylo mozno jezdit celé týdny, tolik çasu jsme ale ani tentokrát nemëli. Jeli jsme jen 115 km na jih do Nanaima (kousek na sever od nëhoz je ta sporná torpedová zkusební strelnice) odkud jsme se veçer vrátili zpët do Horseshoe Bay ve West Vancouveru (preplavba trvala 1 hod 40 min, ty predchozí byly o nëco kratsí). Pri jezdëní po Vancouverovë ostrovë nas prekvapilo jak tam za poslední léta zesílil dopravní ruch. Prestoze jsme tam vëtsinou jeli po nové silnici dálnicového typu, která nekopírovala nerovnosti terénu jako stará silnice na Sluneçném pobrezí, bylo rozhodnë mnohem príjemnëjsí jezdit na kole po Sluneçném pobrezí, které je navíc velice malebné. Na ostrovë nás stále predjízdëla velká nákladní auta, vëtsina z nichz uz byly tahaçe se dvëma prívësy, které se svými mírnë se vlnícími soupravami çasto projízdëli jen asi ve vzdálenosti pûl metru od nás. Obças mi to pripadalo jako vëçnost, nez se kolem më tëch 10 çi 12 náprav s velkými pneumatikami prehnalo. Çasto se mi stalo, ze kdyz jsem si uz zaçal myslet, ze to mám za sebou, prehnaly se kolem jestë dalsí tri nápravy druhého prívësu. Presto zûstává Vancouverûv ostrov i nadále oblíbeným cílem cyklistû. I kdyz uz bylo 5. zárí, potkávali jsme tam mnoho jiných cyklistû jezdících jednotlivë i ve skupinách.

Dalsí den v sobotu odpoledne byl uz zase nejvyssí ças se vrátit domû. Z Hopeu jsme jeli na východ tou nejrychlejsí cestou, po nové (postavené asi pred 10 lety) silnici Coquihalla (ç. 5), coz je jediná silnice v Kanadë, o níz je mi známo, ze se na ní vybírá poplatek za její pouzití (v jediném místë zhruba v prostredku, je to silnice vedoucí pres hory pustinou, v níz nejsou zádné jiné cesty, není tedy zádná moznost tu jedinou výbërçí stanici objet). Z Kamloops jsme pak dále pokraçovali prímo na sever po ç. 5 do Jasperu. Je to silnice s malým provozem oblastí, kde se na 400 km nachází asi jen 11 vëtsinou malinkatých osad. Výhodou je, ze krajina je tam uz jen málo zvlñená - smërem na sever prechází krajina do severských plání a pozdëji do tundry. I prejezd Skalistých hor u Jasperu je mnohem pozvolnëjsí nez u Banffu, prestoze tam cesta nejprve vede kolem nejvyssí hory kanadských Skalistých hor (Mt. Robson, 3954 m). O nëjakých 500 km dále na sever vede jestë jedna silnice východozápadním smërem, ç. 97 z Dawson Creek do Prince George a na ní uz se zbytky Skalistých hor projeví jen jako nevelký zlom v krajinë, kdyz sjízdíte z albertské náhorní plosiny (Alberta za Skalistými horami má prûmërnou nadmorskou výsku kolem 1000 m) do nizsí Britské Kolumbie.

V noci byla silná mlha a spatnë se jelo, tak jsme si nakonec alepoñ na pár hodin postavili stan. Druhý den jsme çasnë ráno projeli Skalisté hory u Jasperu, o nëkolik hodin pozdëji Edmonton, hlavní mësto Alberty a snad nejsevernëjsí velkomësto Kanady (asi 750 tisíc obyvatel) a pak jsme pokraçovali po yellowheadské silnici (ç. 16) pres Sakatoon, druhé nejvëtsí mësto Saskatchewanu az do Winnipegu, kam jsme dorazili v pondëlí dopoledne nëkdy pred 10 hodinou.

Pár set kilometrû za Edmontonem jsme si v nedëli jestë na jedné malé farmë s obtízemi natrhali 4 litry jahod (tzv. U-pick farmy jsou zde velmi populární, U=you - americký pravopis, U-pick tedy znamená "natrhás si sám"; víc çestvëjsí ovoce çi zeleninu uz dostat nemûzete nez kdyz si ji natrháte sami, mûzete se pritom hned dosyta najíst a je to samozrejmë levnëjsí nez kdyz kupujete natrhané ovoce). S obtízemi, protoze vëtsinu plodû byla jestë zelená a na trsech jahod bylo jestë více kvëtû nez plodû. Myslel jsem si, ze to jsou jahody stáleplodící a tak jsem se ptal majitelky kolikátá úroda to je. Odpovëdëla, ze teprve první, ze u nich mëli letos moc spatné poçasí, ze to jsou normální jahody, které mëly být zralé uz v çervenci. Ze kdyz bude jestë pár hezkých dní, tak snad jestë staçí dozrát. To hezky ilustruje problémy severského zemëdëlství s krátkou vegetaçní sezónou, kdy çasto úroda nestaçí dozrát a být sklizena pred príchodem snëhu. Jinak tam mëli nádhernou çernozem, takze kdyz se poçasí vydarí, úroda je bohatá. U nás v jizní Manitobë byly jahody a vsechno ostatní letos také ponëkud zpozdëné, ale jen asi o dva týdny.

Nakonec jsme tedy projeli vsechna velká mësta západní Kanady, i kdyz nëkterá bez zastávky, autem jsme ujeli celkem 5300 km a na kolech dalsích více nez 500km.