Moskva je stále ještě mnohem bezpečnější než Chicago a Los Angeles 21. 4. 1998

Tvrzení moskevských židů z nedávnému pořadu CBC o tom, že se jim ve městě celkem dobře žije, mi připadalo docela překvapivé ve světle zpráv o řádění ruské mafie. Viz např. článek časopisu Forbes o Borisu Berezovském, zřejmě nejbohatším muži Ruska, který je považován za "kmotra" všech ruských mafiánu a kterého prý poslouchá i Boris Jelcin (mimochodem, pan Berezovský má doktorát z aplikované matematiky a 25 let prý strávil výzkumem v oboru teorie rozhodování v Ruské akademii věd; vědecká hodnost zřejmě nemusí mít naprosto nic společného s charakterem člověka). Odkaz na tento článek jsem našel na stránkách televize CBC věnované Rusku v přechodu.

Nedávný článek moskevského zpravodaje kanadského deníku Globe and Mail pana Geoffreyho Yorka tvrzení o relativně idylickém pouličním životě v Moskvě potvrzuje. Pan York v něm píše, že Moskva může vskutku být nebezpečným městem pro lidi v několika málo lukrativních a zločinci infiltrovaných profesí jako jsou komerční bankéři, manažéři hotelů, obchodníci s drahými kovy a poslanci parlamentu. Ale pouliční zločinnost je prý mnohem menším zlem než v mnoha severoamerických městech a pan York se cítí v setmělých moskevských ulicích mnohem bezpečnější než v Chicagu nebo Los Angeles.

Článek pak pokračuje popisem různých bizarních nebezpečí, které můžou řadového Moskvana potkat spíše než setkání s násilným zločincem. Moskva nutně potřebuje opravit síť potrubí ústředního topení, která křižují celým městem. V poslední době začaly praskat a tak se může stát, že se vám najednou otevře chodník pod nohama a octnete se v jámě vařícího se bahna. Zatím takto zahynuli dva lidé. Další nebezpečí prý číhá v parcích, kde jsou v klecích vystaveni divocí medvědi. Klece nejsou někdy v nejlepším stavu a tak před měsícem medvěd jménem Máša uniknuvší z jedné z nich smrtelně zranil malého chlapce. V zimě na chodce zase číhá možnost být proboden velikými rampouchy padajícími z okapů (zatím takto zahynula jedna žena, od té doby prý týmy horolezců šplhají na střechy a preventivně shazují nebezpečné rampouchy. Nebezpečné mohou být i rozpadající se pomníky v některých městech (někde na Sibiři byl takto zabit mladík, na kterého se zhroutila socha Lenina). Výčet nebezpečí, která zní exoticky kanadským uším končí otravou vlastnoručně nasbíranými houbami (v létě) a umrznutím v opilosti po usnutí na ulici v zimě a celoroční možností otravy alkoholem.


Na Chicago mám následující vzpomínku: když jsme se asi po 8 měsících pobytu v Ontáriu v létě 1984 stěhovali přes půl kontinentu do Vancouveru, vzali jsme to přes USA (bylo to rychlejší, levnější a byli jsme na USA zvědaví). Těch pár věcí, které jsme už měli, jsme naložili do toho nejmenšího stěhováku od firmy U-HALL (řídíte si ho sami) a s ním jsme pak třeba projeli i dost vysoko položený Yellowstoneský park (možná, že to nebylo nejekonomičtější si všechno stěhovat tak daleko sebou, rozhodně to ale bylo zajímavé dobrodružství). Když jsme se při této cestě přijížděli do Chicaga, potřebovali jsme vyměnit (poprvé od začátku cesty) cestovní šeky za hotovost (plastikové karty už byly, ale ještě ne úplně všude použitelné). Ještě jsme nevěděli, že v amerických městech se do mnohých čtvrtí nedoporučuje vstupovat. Na jednom z prvních výjezdů z dálnice do Chicaga jsme prostě sjeli do města, zaparkovali stěhovák, přesedli si všichni do našeho osobního auta a jeli jsme hledat nějaký finanční ústav. Něco jako banka bylo celkem blízko, bylo tam všude strašně moc mříží a dost nepořádek. V těch mřížích bylo jediné malé okénko, u něhož se zřejmě vyřizovaly jakési finanční transakce. K našemu velkému a nemilému překvapení nám u toho okénka odmítli za naše cestovní cokoliv dát a vůbec se s námi nechtěli bavit a vysvětlit co je s našimi šeky špatného. Nejprve jsme si mysleli, že při jejich nákupu v Kanadě se musela stát nějaká chyba. Pak nám došlo, že všechny ulice v té čtvrti jsou nějaké podeřele špinavé a mnoho domů se tam rozpadalo. Tak jsme se raději honem vrátili k našemu stěhováku, naštěstí ho zatím hlídal nějaký černý policajt, kterému asi moc vrtalo hlavou co tam v té čtvrti děláme. Podle kanadských poznávacích značek našich vozidel mu snad došlo, že jsme místních poměrů zcela neznalí a že jsme tam asi omylem. Když jsme pak o kus dál už v normalně vypadající ulici našli normální banku, šeky nám okamžitě proplatili. Pak nám došlo, že do té první instituce zřejmě normální bílí lidé nikdy nechodí a museli si tam o nás nejspíš myslet, že jsme šeky někde ukradli, anebo snad že jsme nějací provokatéři. Na druhé straně města nás už v bohatém předměstí trochu hostil známý z místní univerzity. I tam ale prý bylo nebezpečné nechat náš stěhovák v noci bez dohledu zaparkovaný na ulici. Velký zámek, který na jeho zadních dveřích byl by prý pro lupiče nebyl žádnou překážkou a nejspíš by nám do ráno obsah vybrali. Proto pracně sehnal někoho kdo nám dovolil zacouvat s naším stěhovákem až těsně ke stěně jeho garáže, tak aby ke dveřím do nákladního prostoru nebyl přístup.


Zatím nejbezpečněji (po odchodu z Československa) jsem se cítil v Japonsku, kde před asi osmi lety mohl samotný člověk jakéhokoliv pohlaví a rasy v kteroukoliv denní či noční dobu chodit bez obav kdekoliv (snad s vyjímkou několika ulic v Tokiu, kde sídlí pouze firmy japonských gangstéru yakuza, které operují někde na pomezí zákona nebo spíš už za jeho hranicí, ale jejich činnost je z jakýchsi mně stále záhadných důvodů tolerována; yakuza jsou nezúčastněným lidem zcela neškodní, mezi sebou ale občas vedou obchodní jednání i pomocí střelných zbraní a když se v době takového jednáni nějaký nezúčastněný chodec omylem prochází jejich ulicí, může ho některá ze za zatoulaných kulka omylem zasáhnout, což se skutečně během těch dvou let, které jsem tam strávil jednou či dvakrát stalo). Od té doby se i tam situace možná změnila. Už v době když jsem před sedmi lety odtamtud právě odjížděl, tam zrovna měli první případ sériové vraždy v moderní japonské histori, kdy někdo údajně pod vlivem nějakého krvavého televizního seriálu zavraždil bezdůvodně několik dětí za sebou. A současná ekonomická krize Japonska může vést k dalšímu zhoršení situace.

Konečně i tady ve Winnipegu, který má na kanadské poměry dost velkou zločinnost, se cítím skoro stejně bezpečně jako v Japonsku. Snad s tou vyjímkou, že když jdu vyjímečně o půlnoci městem pěšky, dost sleduji, co se kolem mne děje, což jsou v Japonsku dělat nemusel. Zřejmě mám štěstí, protože jsem se zatím s žádným násilím nikde osobně nepotkal. Nebo pravděpodobnost takového setkání je všude mnohem menší než jak by se zdálo ze zpráv médií. Pod vlivem takových zpráv si pak i někteří lidé z Pinawy myslí, že život ve Winnipegu musí být velký horor, zatímco ve skutečnosti je skoro tak idylický jako v Pinawě, která leží v lese na konci cesty a z níž tedy případný zločinec nemá naději na rychlý únik.