Dopis čtenáře:

Promiňte, že tak pozdě (našel jsem to víceméně náhodou), ale chtěl bych reagovat na váš článek NATO - můj skromný názor ze 17.7.1997.

S některými myšlenkami se jistě dá souhlasit, např. vstup zemí jihovýchodní Evropy do NATO, ale jsou zde části které jsou více než zarážející.

Zastavit zbrojní výrobu a vše převést na mírovou? Nejsem si zcela jist, ale co by potom zmíněné firmy vyráběly? Co by dělalo těch xxx lidí, kteří by přišli o práci. Možná si to neuvědomujete, ale peníze na zbrojení nemizí jen tak. Ty zbraně někdo musí vyrobit a dostat za ně zaplaceno - a to budou vždy lidé. Ať už chcete nebo nechcete tak tyto peníze vlastně stát investuje sám do sebe ( v případě nákupu vlastních zbraní). Tyto firmy mají určitě nemalé daně ze zisku. A jen tak mimochodem, snaha o to mít lepší výzbroj popoháněla firmy tímto se zabývajícími stále kupředu při hledání nových technologií. Nevím, ale možná by dnešní svět díky tomu byl o něco zpět. Možná ještě dnes by létala vrtulová dopravní letadla a o atomových elektrárnách či osobních počítačích jsme si mohli nechat jenom zdát.

Další věc se týká snižování stavu zbraní. Jistě ano, ale pouze do určité míry. Nikdy si nemůžete být jist, že nějaký stát či organizace nehromadí zbraně k výpadu proti jinému státu. V okamžiku, kdy by se dosáhlo všeobecného snížení počtů zbraní na minimum by extrémě vzrostlo riziko napadení. Evropa už dávno není osamocená a současná globalizace jí v tomto směru spíše škodí. Již dávno není pravidlem, že to co se děje za oceánem nás nemůže ohrozit. Mezikontinentální balistické rakety už nevlastní jen Rusko a USA!

25. 11. 1999

Caha Ladislav, ladislav.caha (at) seznam.cz
student VA Brno

Moje odpověď z 27. 11. 1999:

Pane Caha,
děkuji za reakci. Na diskuzi není nikdy pozdě.

To co jsem napsal je moje výzva ostatním k přemýšlení o budoucnosti. Samozřejmě nenavrhuji přes noc zrušit všechny zbrojovky a nechat jejich zaměstnance náhle bez práce, ani provést nějaký jiný krok (jako je nějaké jednostranné odzbrojení), který by svět náhle uvrhl v chaos. Chceme-li něco opravdu zlepšit, musíme měnit podmínky jen pomalu, aby si na to lidé mohli zvyknout a přizpůsobit se.

Na rozdíl od Vás si myslím, že kdyby se podařilo zcela zastavit zbrojení, technický pokrok by byl ještě mnohem rychlejší než teď (o tom budu ještě mluvit níže).

Rozhodně se mi nezdá moudré zvyšovat náklady na zbrojení a vyvíjet stále nové zbraně. Stále větší část prostředků dnes vydávaných na zbrojení by se naopak měla vydávat na projekty, které by zlepšily vzájemné poznávání dnešních potenciálních nepřátel a jejich komunikaci a zapojily je do stále rostoucí spolupráce.

Principiálně se mi Vaše argumentace proti zastavení zbrojní výroby tím, že zaměstnává velké množství lidi zdá absurdní a pozůstatek starého myšlení, které je třeba překonat. Musíme opravdu do nekonečna vyrábět ve velkém prostředky pro vzájemné zabíjení jen proto, že to zajišťuje dobré bydlo jisté skupině lidí?

Chtěl bych konkrétní důkaz, k čemu jsou vyrobené zbraně užitečné. Celosvětově by se podle mně ušetřily nesmírné prostředky, kdyby vlády lidem dnes zaměstnaným ve zbrojním průmyslu a v armádách dávaly prostě stejný plat jaký měli doposud za to, že nebudou dělat nic. Ti by si pak postupně mohli najít nějakou užitečnou a zajímavou činnost v jiných oborech. Ušetřily by se cenné suroviny a spousta energie potřebná k výrobě zbraní a snížilo by se znečišťování životního prostředí. Po vyrobení zbraně a munice buď někde rezaví, dokud se nevyhodí, nebo se podaří vyvolat nějaký konflikt, jen aby se jich alespoň trochu použilo, při němž se navíc zničí ještě spousta výsledků práce jiných lidi. Já vím, že např. moderní stíhačka je zázrak techniky, ale k čemu jinému se hodí než k zabíjení a ničení? Snad může být ještě použita k akrobatickým produkcím a přináší svým pilotům jistou extázi z letu. A nadzvuková letadla se pro civilní potřebu zatím ukázala být nevhodná.

Nemůžu si pomoct, ale z hlediska celého světa vede zbrojení k velkému mrhání výsledků lidské práce. Samozřejmě, můžou na něm zbohatnout (a také bohatnou) určité skupiny lidí a na vývozu zbraní celé státy, když prodávají zbraně obvykle různým diktátorským režimům, jejichž vládci si je nakupují za peníze vymámené od svých poddaných, kteří díky tomu pak žijí na nízké životní úrovni. Tím se také prodlužuje (trvale udržuje) velká nerovnováha v bohatství lidí různých zemí.

Jistě přece nebudete tvrdit, ze zemi, která si žádné zbraně doma nevyrábí a přitom hodně zbrojí, takové zbrojení přinese nějaký prospěch. Musí za zbraně vyměnit jiné hodnoty v zemi vytvořené, které by jinak mohly být použity ke zlepšení života místních lidi, kterých se většinou nikdo moc neptá na to, jak se jimi vytvořené hodnoty mají použít.

Intenzivní zbrojení, velká armáda a s tím spojené utajování je také překážkou rozšiřování demokracie. Armáda je ze své podstaty organizace nedemokratická - máloco se v ní rozhoduje hlasováním všech zúčastněných. Společnost, v níž existuje velká nedemokratická organizace, nemůže být opravdu demokratická.

Kdyby se všechny prostředky vydávané v posledních desetiletích na šílené zbrojení použili na mírový výzkum, mohli jsme dnes možná už mít trvalou základnu na Měsíci a mít vyřešenu spoustu palčivých problémů našeho života na Zemi. Ptáte se, co by lidé, kteří dnes pracují ve zbrojení, po jeho zrušení dělali. Ja vidím kolem sebe tolik věcí, do kterých by se mohli, kromě intenzivního výzkumu vesmíru, pustit. Například odstraňovat chudobu, negramotnost, nemoci, které stále ještě postihuji tolik lidi na naší planetě. Intenzivně hledat technologie, které mají minimální negativní vliv na životní prostředí. Postavit pořádné domy pro všechny lidi bez střechy nad hlavou.

Technický pokrok stimulovaný závody ve zbrojení se díky pocitu ohrožení navozeného takovými závody moc nestará o vedlejší negativní důsledky. Například pokusy s jadernými zbraněmi zamořily radioaktivitou mnohá místa v USA, Rusku, v Tichomoří a jinde, což bude působit velké starosti ještě mnoha budoucím generacím (a likvidace tohoto zamoření je další činnost, do níž by se okamžitě mohlo zapojit velké procento lidí uvolněných zrušením zbrojení). Při výzkumu, který by byl veden jen snahou pomoci lidem, se nemusí spěchat, je možno si předem všechno promyslet a vyvarovat se hrubých chyb.

Dnešní atomové elektrárny jsou do značné míry danajským darem (jsou strašně drahé a nikdo zatím uspokojivě nevyřešil problém co s jaderným odpadem). Kdyby nebylo zbrojení, byla by menší spotřeba energie a možná by nebylo zatím jaderné elektrárny vůbec potřeba budovat. Nesmírné prostředky věnované na jejich stavbu a provoz se mohly místo toho věnovat na další zdokonalování jejich technologie, na výzkum přímější přeměny jaderné energie v elektrickou a na výzkum snad mnohem čistější (z hlediska odpadu a záření) jaderné fúze, na nějž dnes chybí prostředky (v nějaké daleké budoucnosti budeme čistou jadernou energii určitě potřebovat).

Všechno úsilí o snížení zbrojení a stavu armád se musí samozřejmě koordinovat na celosvětové úrovni za budování vzájemné důvěry a kontroly mezi státy, takže bude naprosto vyloučeno, aby nějaký stát mohl ostatní nějak nepříjemně překvapit, čehož se bojíte. Bude to dlouhý proces. Ale chtějí-li armády světa opravdu zabezpečit mírovou budoucnost svých občanů, musí se věnovat hlavně snižování rizika konfliktů, přeorientovat se na činnost policejního typu při ochraně míru a likvidaci výzbroje, a důsledně se vyhýbat jakékoliv činnosti, o níž by si ostatní mohli myslet, že je vůči nim ofenzivní.

Mezitím bych navrhoval dosáhnout mezinárodních smluv nebo pravidel vedení boje, které by povolovaly jen striktně obranné války. Například když by nějaký stát, přes všechno výše popsané úsilí, napadl svého souseda nebo sousedy, obrana proti takové agresi by samozřejmě byla spravedlivá, ale měla by se omezit jen na zahnání útočníka zpět na jeho území, případně na dálkové zničení jeho útočných systémů, ale tak aby se přitom vyloučily ztráty na životech, nebo snad případné likvidaci militaristických skupin nebo vůdců útočníka, jejichž zodpovědnost na zahájení konfliktu byla bez jakékoliv pochyby dokázána (nejlépe řádným soudním procesem). Rozhodne by se při tom mělo zamezit újmě nezúčastněných nevinných obyvatel. Chceme-li dosáhnout přerušení cyklu násilí, nemělo by se okupovat území útočníka, ničit jeho infrastrukturu, a dělat cokoliv jiného, co by na dlouhou dobu zvyšovalo pocity pokoření a ohrožení jeho obyvatel (a tedy by je vedlo k nechtěné podpoře jejich nezodpovědných vůdců) a mařilo rychlou integraci země zpět do světového společenství (např. použití atomových bomb a následná okupace Japonska na konci druhé světové války nejspíš nebyla potřebná k zajištění míru).

S pozdravem,
          Miroslav Kolář

----------

P.S. Ještě mě napadlo: svět se stejně sám od sebe snad vyvíjí směrem ke snižování konfliktů. Třeba v Německu mezi sebou před nějakými 150 lety ještě občas bojovaly jednotlivé dnešní spolkové země (tenkrát různá malá knížectví a království). Dnes jsou součástí jednoho celku. V první polovině tohoto století se mezi sebou ještě dost praly země západní Evropy. Dnes jsou již také dost úspěšně integrované. Jak se různé části světa stále lépe poznávají, přestávají se prát. Abyste mohl jít někoho zabíjet, musíte ho vidět jednoznačně v černém světle, neznát ho, bát se ho. Těžko tak půjdete na někoho, koho dost dobře znáte.

Takový proces se samozřejmě zbrojařům moc nelíbí a snaží se ho co nejvíce kazit a oddalovat. Lidé si to musí uvědomit, přemýšlet o tom a stále více se celosvětově kamarádit. Nebylo by lepší, kdyby spolu ruští, američtí, iráčtí a třeba i severokorejští inženýři vymýšleli, jak vybudovat základnu na Měsíci a využívat jeho případných surovin, než aby každý zvlášť vymýšlel rakety na vzájemné ničení? Když budou mít možnost se skamarádit, uvidí, že jsou v podstatě všichni stejní a že spolu můžou docela dobře vycházet. Nebudou moci pochopit jak se mohli předtím prát. Stačí navštívit různé památníky padlým v různých evropských zemích z minulých vzájemných válek, aby si člověk uvědomil absurditu války.

Ladislav Caha:

Moji reakci na Váš článek můžete klidně zveřejnit. Nic proti tomu nemám, proč taky, s tím jsem víceméně počítal.

Ale mám také, stejně jako Vy několik připomínek.

Za prvé - V lidských dějinách neminulo nikdy více jak 150 let, aby se někde nekonala nějaká větší válka (v tomto století se to povedlo i několikrát). Z toho pro mě jednoznačně plyne, že válka jako taková je součástí lidské podstaty. A tu se snažit odstranit z lidí? To je jako by jste se snažili odstranit zakořeněnou křesťanskou víru v euroamerické společnosti ... Ale občas se mi dokonce zdá, že někteří lidé tomu vše podřizují. Za stav nemohou zbraně, ale lidé, vždyť zabít se dá v podstatě čímkoliv (kolik lidí se zabije v autech).

Za druhé - K závěru cituji "např. použití atomových bomb a následná okupace Japonska na konci druhé světové války nejspíš nebyla potřebná k zajištění míru.". Možná jsem to nezdůraznil ve svém prvním dopise, ale jsem studentem Vojenské Akademie. Vy si možná ani neuvědomujete cenu, kterou by Japonsko zaplatilo v případě, že by se USA vylodilo na Japonských ostrovech. Odvažuji se tvrdit že by zde zahynulo několikanásobně více osob než po shození 2 atomových pum.

S vaším dovětkem mi nezbývá než souhlasit, ale obávám se, že národnostní a náboženské rozdíly budou na dlouhou dobu znemožňovat tento druh spolupráce a vždy se najde někdo, kdo se bude těchto rozdílů snažit využít ...

V Brně dne 29. 11. 1999

8. 12. 1999

Pane Caha,
pokud jde o Vaší poslední větu, tak mám úplně stejné obavy (jak jsem ostatně napsal už v tom dovětku). Že by diskuze přece jen mohla přispět k nalezení společných zájmů a názorů?

Pokud jde o Japonsko, souhlasím s tím, že při klasickém dobývání Japonska by asi zahynulo více Japonců a i Američanů než od dvou malých atomových pum. Ale o to mě přece vůbec nešlo, já tvrdil, že Japonsko vůbec nebylo třeba dobývat a celé okupovat a tím by se zachránilo úplně nejvíce životů. (A bez americké okupace by dnes Japonci možná i latinkou psali - na začátku století tam alespoň pro to bylo dost přívrženců, za okupace se moc báli násilného poameričtění, což velice zesílilo lpění na různých starých kulturních symbolech jako třeba jejich složitý systém psaní, který děti ve školách zvládají asi 15 let). Dnes se k takovému přístupu chválabohu alespoň polovičatě konečně přistupuje (Irák, Srbsko). A třeba i Rusové se nakonec právě teď nechávají odvrátit od dobývání hlavního města Čečenska (nestačilo by Grozný jen obklíčit a čekat až se teroristé i "teroristé" vzdají?). Nebo ještě jednou z minulosti: proč bylo třeba zlikvidovat umělecké poklady Drážďan a s nimi sto tisíc jeho obyvatel těsně před koncem Druhé světové války?

Říkáte, "že válka jako taková je součástí lidské podstaty. A tu se snažit odstranit z lidí?" A nejsou třeba nemoci také součástí lidské podstaty? A jak moc se je snažíme odstranit! Válka je podle mne také jen nemoc, proti které je třeba bojovat. Kdyby byla zakořeněná jen tak málo jako křesťanská víra (pouhých 2000 let), to by ještě nebylo tak vážné.

Ale je otázka, jestli je válka opravdu tolik zakořeněná ve většině lidí. Jestli války nevyprovokovává jen menšina lidí s násilnými sklony, kteří pak do ní strhnou i překvapený zbytek společnosti. Snad ve všech minulých válkách prostý člověk neměl právě na vybranou. Podle zákonů, na jejichž tvorbě se nepodílel, si mohl vybrat buď být zastřelen za zradu vlastní armádou, když odmítl bojovat, nebo jít zabíjet stejně nešťastné nepřátele a doufat, že bude mít štěstí a přežije to. Myslím, že kdyby před každou válkou všichni občané nějaké země měli možnost hlasovat o tom, jestli jít do války nebo ne, bylo by bývalo válek mnohem méně. Četl jsem kdysi v nějaké knize líčení, jakým šokem byl pro poklidnou německou měšťanskou společnost začátek První světové války. Ještě několik málo měsíců před válkou by řadové občany nikdy nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Vůbec se jim do války nechtělo. Kdyby se o tom hlasovalo, válka by se asi nekonala. Poslední bombardování Iráku se zřejmě konalo bez velké diskuze na základě zprávy jediného člověka - šéfa inspektorů OSN, která se myslím později ukázala nepříliš přesná. A asi i díky osobním potížím amerického prezidenta.

Možná to, co považujete za součást lidské povahy, je jen rys vtloukaný do hlavy mladých mužů po dlouhé generace právě tou válkychtivou menšinou - být připraven se nechat zabít pro svého krále, vlast, atd. (na začátku tohoto článku autor srovnává dvě diametrálně odlišné reakce svých studentů na shlédnutí washingtonského památníku 58.132 amerických vojáků padlých ve vietnamské válce. Některým se stále ještě zdálo, že se jednalo o "nejvyšší" obět - že ti vojáci dali svoje životy za demokracii a svobodu USA. Reakcí druhé skupiny bylo pohnutí nad tak nesmysleným zmařením tolika lidských životů v důsledku čiré pošetilosti generálů a politiků).

A tvrzení, že se s válkou nedá nic dělat, jen jedním z projevů nedostatku odvahy, nebo snad lenosti, se zamyslet nad tím, jestli tradiční, zděděné postupy jak řešit problémy, nelze alespoň pomalinku vylepšovat.

Nechtěl bych nijak omezovat válkychtivé lidi v jejich zálibě. Nelíbí se mi ale, když nutí mírumilovný zbytek, aby jim k tomu poskytoval prostředky a další, aby se šli nechat kvůli jejich zálibě zabíjet. Když mě nechají na pokoji, klidně si mohou takové válkychtivé menšiny z jednotlivých zemích proti sobě někde v nějaké odlehlé pouští na vlastní náklady bojovat třeba i naostro. Nebo po sobě střílet jen slepými náboji (tak jsem viděl se bavit dvě skupiny mladíků s kompletní vojenskou výstrojí a výzbrojí - se samopaly, vysílačkami, atd. - se bavit v jednom parku na předměstí Tokia - zřejmě to je výborný způsob jak si odreagovat násilné choutky, který snad přispívá k naprostému pocitu bezpečí na japonských ulicích). Nebo hrát válečné hry na počítačích. Nebo pořádat sportovní turnaje. Je to jejich věc, co by si vybrali.

Jsem optimista. Doufám, že kladným produktem globalizace (která se může neustále zrychlovat), bude celosvětová planetární identita. Až se budou všichni lidé na Zemi považovat za jeden veliký "kmen", nebude proti komu je štvát a válečníkům pak už opravdu nezbude nic než si hrát nějaké hry.

Váš Miroslav Kolář