Víte jak velký kus povrchu Země potřebujete pro udržení vašeho současného životního stylu? V severní Americe je to až 7 ha na každého člověka. Přitom celosvětově je k dispozici na jednoho obyvatele planety Země jen asi 1.5 ha suché země a jeden hektar produktivního moře (ověřil jsem to, odpovídá to 4 miliardám lidí a tomu, že 3/4 povrchu Země jsou pokryty oceánem, ale pouze v 1/10 plochy moře se daří rybám, které jíme, a 1/2 povrchu pevnin je nehostinná, nevhodná pro zemědělskou produkci; jak velká část povrchu Země je pokrytá vegetací a tedy využitelná pro zemědělskou produkci je docela vidět na těchto snímcích z umělých družic). Pokud by všichni lidé Země měli mít okamžitě zajištěnu stejnou úroveň spotřeby jako v severní Americe, už teď by se nám nedostávala celá jedna planeta. A při dnešním růstu světové populace to brzo budou dvě chybějící planety! Tu byla zhruba slova, kterými byl zahájen nedávný rozhlasový rozhovor s prof. Williamem E. Reesem ze školy (katedry) pro městské a regionální plánování University Britské Kolumbie ve Vancouveru.

Více se o jeho teorii ekologického otisku měst na krajinu můžete dozvědět na této stránce, která je součástí webu pro udržitelnou spotřebu a produkci. Jeho přístup pro odhadování dopadu měst na celou krajinu je stále více uznáván.

Hodně obyvatel měst si možná myslí, že díky koncentraci na jednom místě krajinu příliš nezatěžují. Ve skutečnosti je díky naším současným vysokým nárokům na spotřebu podle prof. Reese závislot moderního městského obyvatelstva na přírodě mnohem větší než kdy dříve. Potřebuje konstantní přísun potravin a energie a surovin pro výrobu nejrůznějších spotřebních předmětů a prostor pro odkládání a disperzi nejrůznějších druhů odpadů. "Industriální metabolismus" zatěžuje přírodu mnohem více než naše biologické potřeby. Velká města typicky potřebují pro zajištění všech svých potřeb území asi 200 krát větší než je jejich vlastní rozloha. Koncentrace ve městech umožňuje dělat některé věci efektivněji (např. hromadně zajistit pitnou vodu). Na druhé straně porušuje přirozený koloběh živin v přírodě. Na příkladu Vancouveru uvádí, že po spotřebě potravin dovezených ze Saskatchewanu, jde příslušná část saskatchewanských minerálních látek přímo do moře místo aby se vrátila zpět do půdy (to také uvádí jako jednu z cest, po níž se za poslední století ztratila polovina humusu z kdysi bohaté prérijní půdy, jak jsem se o tom nedávno zmínil). Totéž platí o koncentraci domácích zvířat - viz problémy s rozptylováním odpadů z velkovýkrmen prasat.

Říká, že je třeba udělat důkladnou analýzu všech těchto spojených problémů než bude možno rozhodnout, zda do budoucna bude výhodné urbanizaci i nadále podporovat nebo naopak omezovat. Uvádí odhady, že různé skryté i veřejné subvence provozu soukromých aut dosahují výše asi 2500 US dolarů na rok a auto (já dodávám: zatímco nejrůznější vlády ruší nejspíš mnohem menší subvence železnic a jiné hromadné dopravy, protože subvence oficiálně nejsou zrovna v módě). Kdyby se významná část těchto subvencí použila na podporu veřejné dopravy, klesl by tlak na zabírání půdy pro nové silnice a doprava by se přitom zrychlila.

V každém případě bude nutné v blízké budoucnosti změnit naše chování. Očekává se, že během příštích 50 let počet obyvatel vzroste na dvojnásobek a celosvětová průmyslová produkce na čtyřnásobek (není rozumné si myslet, že většina obyvatel světa se spokojí s trvalou chudobou). Za těchto okolností odhadují vědci, že dopad na životní prostředí na jednotku spotřeby v současných vyspělých zemích bude muset být zredukován o celých 90% pokud nechceme přesáhnout ekologické možnosti Země. Nemusí to vůbec znamenat snížení kvality našeho života, může to dokonce vést k jejímu zvýšení, záleží jen na tom jak moudře se budeme rozhodovat o tom co je pro nás vlastně důležité.

Naproti tomu hinduističtí vegetariáni nejedí absolutně žádné maso. Stali se tudíž mistry v kombinování různých luštěnin a jiných rostliných produktů tak, aby člověk dostal všechny potřebné živiny ve stejném složení jaké dostanete z masa. Je to ale složité a tradiční indické manželky stráví celé dopoledne nebo i den přípravou takových jídel, která pak ale velice dobře chutnají. (To že v Indii vypadají někteří lidé podvyživeně není způsobeno tím, že by jejich vegetariánská dieta neposkytovala všechny potřebné živiny, ale proto že jí prostě nemohou dopřát dost. Bohatí Indové tady v severni Americe mohou být při stejné dietě docela slušně obézní, hlavně když ji doplňují nadměrnou konzumací různých sladkostí, kterými jejich kuchyně též oplývá.

Vegetariánská dieta japonského typu je mnohem jednodušší na přípravu. Stačí prostě konsumovat dostatečné množství sojových bobů, které samy o sobě obsahují snad všechny proteiny jako maso. V kombinaci s rybami je to snad úplně ideální. Sojové boby můžete jíst prostě jednoduše vařené nebo existuji různé výrobky z nich, jako např. tofu, což je taková sraženina s rozemletých bobů, která se trochu podobá tvarohu. Možno jíst syrové, smažené, v polévce. V Kanadě se poslední dobou začaly objevovat i různé výrobky z tofu, ktere se snaží chutí napodobovat masné výrobky, např. párky z tofu nebo hamburgery (které velice chutnají i mým masožravým dcerám).