Vloni jsem se zmínil o tom, že není snadné se dozvědět na Internetu detailnější informace o rusky mluvící anabaptistické pacifistické sektě Duchoborců. I informace známého, který pochází z oblasti Kooteneys v B.C., kde Duchoborci žijí, byla hodně mlhavá a spočívala v tom, že se jedná o podivíny, s kterými byly jen potíže.

Problém mi konečně trochu osvětlila před týdnem vysílaná rozhlasová beseda se skupinou starších Duchoborců, kteří byli stále ještě dost rozhořčeni z toho, jak s nimi kanadské úřady nakládaly, když byli malými dětmi. Před rokem se dali dohromady a začali o svých zkušenostech vyprávět ostatním dokud existují nejací pamětníci a tak se dostalo jejich vyprávění i do rádia.

Duchoborci se dělí na dvě skupiny. Větší, hlavní, která má asi 10 tisíc členů, praktikuje svoji víru v tichosti bez podstatných konfliktů s úřady a není o ní moc slyšet. Menší skupina s asi 3 tisíci členy si říká Synové svobody a uplatňovala svoje zásady v praxi důsledně bez ohledu na konflikty s úřady. Např. odmítali posílat svoje děti do škol, s oblibou chodili zcela nazí po horách a dolinách za zpěvu nábožných písní (pochopitelně v ruštině), občas zapalovali svoje vlastní domy (ne svých nepřátel nebo odpadlíků jak jsem se dříve domníval) - obojí snad jako výraz nelpění na vlastním majetku. Nejproblematičtější ovšem bylo, že mají zásadu, že nestačí jen říkat, že jsou pacifisté, ale, že se musí za pacifismus aktivně bojovat. Bohužel tím, že prováděli bombové útoky na cíle, o nichž si mysleli, že podporují násilí (jako bylo třeba nějaké železniční depo). Při tom si prý ale vždy velice dávali pozor na to, aby bomby nikoho nezabily. Celkem příslušníci těch 3000 Synů svobody vyfasovali v 50. letech od kanadských soudů za svůj nudismus, zapalování svých domů a několik bombových atentátů 10 tisíc let ve vězení.

Někdy v roce 1953 se tehdejší premiér B.C. rozhodl pro konečné řešení duchoborské otázky a dal příkaz policii, aby provedla nájezd na jejich vesnice a odvedla násilím 250 duchoborských děti do osady New Denver, kde pro ně byla zřízena za dvojitým 3 m vysokým plotem internátní (a internační) škola hlídaná ozbrojenou stráží. Rodiče je směli navštěvovat jen jednou za dva týdny, kdy byli po dobu jedné hodiny vpuštěni do prostoru mezi oběma ploty a mohli se se svými dětmi bavit jen skrz ten druhý plot. Děti tam zůstaly internované až do r. 1959, kdy jejich rodiče konečně souhlasili s tím, že je budou posílat do státních škol.

Některé z dětí se podařilo rodičům při oné první policejní razii skrýt a pak žily celé měsíce třeba ve stohu sena nebo v táborech vysoko v horách, které byly občas přesunovány na americkou stranu hranic.

Učastníci oné rozhlasové besedy byli právě jako děti ve škole v New Denveru internováni nebo se skrývali v tom seně nebo v horách než je policie nakonec vypátrála. Za největší křivdu považují to, že z toho byli velice zmatení, nechápali proč je ti lidé v uniformách unesli od rodičů. Byl to případ, kdy nevinné děti byly trestané za činy nebo přesvědčení svých rodičů. První dva roky v té škole za plotem většinou vůbec nemluvili, většinou ani anglicky neuměli. Po návratu v r. 1959 měli velké problémy v opětovném soužití s rodiči.

Tvrdili, že to bylo hodně nedorozumnění způsobené atmosférou studené války, kdy komunální způsob jejich života úřady moc nerozlišovali od sovětského komunismu. Tehdejší konečné řešení jejich otázky stejně nebylo úspěšné: zachovali si dodnes svoje zvyky, stále chodí po horách za zpěvu ruských chorálů, občas se u nich vyskytne nějaký nevysvětlený požár a několik jich je i dnes ve vězení.