Letos na jaře přešel tehdejší vůdce kanadských federálních konzervativců Jean Charest ke quebeckým liberálům (mimochodem, jeho zvolení vůdcem quebeckých liberálů nejprve opravdu způsobilo, že ti ve výzkumech veřejného mínění předstihli separatisty, v současné době se ale vrátili zpět na druhé místo, takže vládnoucí separatisté uvažují o brzkém vyhlášení voleb). Koncem tohoto měsíce budou federální konzervativci konečně volit náhradníka za Charesta. O místo jejich vůdce se uchází celkem pět politiků.

V souvislosti s jejich vnitrostranickou volební kampaní se ve včerejším Globe and Mailu objevil článek o tom jak se profesor psychologie Peter Suedfeld z University of British Columbia snaží najít objektivní kriterium schopností politiků zvládnout řešení komplexních problémů, před které by mohli během své vlády (jsou-li zvoleni) být postaveni. Tuto schopnost nazývá integrativní (nebo intelektuální) komplexností, kterou ohodnocuje 1 až 7 body. Hodnocení se provádí analýzou náhodně vybraných odstavců z jejich projevů a jiných veřejných prohlášení. Tomu kdo hodnocení provádí jsou jednotlivé odstavce předkládány anonymně - nesmí vědět z čího projevu jsou.

Mluvčí, který je schopen jasně rozlišovat různé stránky nějakého problému nebo přístupy k němu, dostane hodnocení 3. Když někdo dokáže najít spojení mezi těmi různými aspekty problému a buď provede jejich syntézu nebo najde kompromisní řešení, dostane známku 5. A pokud navíc dokáže najít sjednocující perspektivu, která všechny myšlenky interpretuje v rámci nějakého obecného morálního principu nebo historického trendu, zaslouží si hodnocení 7. Když chybí jakékoliv rozlišování různých stránek problému, tj., když se v projevu (odstavci) vyskytují jen jednoduchá černobílá tvrzení, dostane mluvčí nejnižší známku 1. Sudé známky 2, 4 a 6 označují body přechodu, kdy se už objevují známky vysšího stupně komplexity. Nakonec se vypočítá průměr hodnocení všech vyhodnocovaných odstavců každého politika.

Takto získaná hodnocení oněch pěti ucházečů o vůdce konzervativní strany jsou: 2,0, 2,10, 2,18, 2,40 a 2,42. Pokud se vám to zdá málo, tak vězte, že na politiky je to hodnocení dosti vysoké. Např. vůdci hlavních kanadských stran v posledních federálních volbách dostali za projevy ve volební kampani jen toto hodnoceni: 1,7 (vítěz), 1,7 (vůdce dnešní oficiální opozice), 1,6 (Jean Charest), 1,4 a 1,4. Prý to je normální - ve všeobecné volební kampani politikové vědomě snižují složitost svých projevů, aby byli srozumitelní pro široké vrstvy. Úspěšní politici po volbách obvykle svoji integrační komplexnost zvýší. V součané konzervativní kampani jde spiše o to oslnit stranickou elitu a tak jsou projevy kandidátu složitější než v kampani před všeobecnými volbami.

Popsané hodnocení se nesnaží hodnotit morálku, ideologii či hodnotu myšlenek, které jednotliví politici propagují, pouze jejich intelektuální schopnost řešit složité praktické problémy, což může být v dnešním složitém světě důežité.

Prof. Suedfeld a jeho žáci takto hodnotí politiky žijící i osoby historické. Například různé revoluční vůdce. U těch z nich, kteří po úspešné revoluci dokázali také delší dobu vládnout, bylo zjištěno, že jejich intelektuální komplexnost s časem podstatně rostla. To zjistili např. u historického Olivera Cromwella a u současného Fidela Castra.

Není však úplně jasné zdali vysoká míra intelektuální komplexnosti vždy zajišťuje úspěch v politice. Např. mezi pěti kanadskými ministerskými předsedy, kteří jsou podle nezávislého hodnocení skupiny politiků a historiků povážováni za nejúspěšnější (z celkového počtu 13), je jen jediný, Pierre Trudeau, který se také umístil mezi pěti, kteří získali nejvyšší známky intelektuální komplexnosti podle prof. Suedfelda (z toho nejvyšší byla 2,55). V případě tohoto srovnání ale nebylo k dispozici dost dat na to, aby se z toho daly vyhodnotit nějaké konečné závěry.

V případě amerických presidentů je spojení mezi komplexností a úspěchem v úřadě o něco přesvědčivější. Po vítězství ve volbách intelektuální komplexnost jejich projevů normálně roste. Ti z nich, u nichž byl po nástupu do úřadu zaznamenán nejmenší růst integrativní komplexnosti, byli všeobecně považovány za neschopné presidenty. Jsou to Herbert Hoover, George Bush, Warren Harding, Jimmy Carter a Richard Nixon a prý se k nim přiřadil i Bill Clinton.

Komplexnost Clintonových projevů se dokonce snížila po té co nastoupil do úřadu. A je nižší ve srovnání s komplexností projevů všech předchozích presidentů, kromě Ronalda Reagana, který měl komplexnost absolutně nejnižší (přitom se asi komplexnost jeho projevů musela po nástupu do úřadu trochu zvýšit, když není na výše uvedeném listu - poznámka mk).

Komplexnost projevu Clintona k národu o aféře s Monicou Lewinskou dostala hodnocení 1,93. Řeč v níž o několik dní později oznamoval bombardování teroristů dostala známku 1,83. V obou případech byla podle Suedfelda Clintonova komplexnost nižší než jeho obvyklý průměr. Prof. Suedfeld spekuluje, že Clinton je intelektuální diletant, který naslouchá různým myšlenkám, ale nikdy je doopravdy neintegruje do svého myšlení. Zdá se prý, že je nerozhodný a má tendenci souhlasit s poslední osobou, se kterou mluvil. Není to prý člověk, který je schopen integrace myšlenek a flexibility v době krize.

Největší známky integrativní komplexnosti, které prof. Suedfeld viděl, dostaly rozsudky Nejvyššího soudu USA. Také nositelé Nobelových cen dostali vysoké známky společně s některými mezinárodně uznávanými státníky jako byl bývalý sovětský ministr zahraničí Andrej Gromyko nebo vévoda z Wellingtonu. Také lidé, kteří přežili nacistický holokost dostali známky komplexnosti větší než 5.