V neděli odpoledne mě velice zaujaly dva pořady kanadského rádia CBC. První byla repríza dokumentu o problémech amerického zdravotnictví. V posledních letech se v USA objevilo velké množství tzv. health management organizations (corporations) (HMO - společností pro řízení zdravotní péče), které v současnosti zajišťují zdravotní péči pro asi 100 miliónů Američanů. Jejich vznik měl odstranit provádění nepotřebných lékařských zákroků a vůbec zastavit jakékoliv mrhání prostředky ve zdravotnictví. Za tímto účelem jsou organizovány na ryze obchodních principech. HMO jsou v podstatě zdravotní pojišťovny, které však detailně kontrolují poskytování lékařské péče, prostřednictvím okruhu lékařů a zdravotních zařízení, s kterými mají smlouvy (jeden lékař může ale spolupracovat třeba až s deseti různými HMO). Lékaři mohou provádět jen ty výkony, které jsou předem schváleny. Rodinní lékaři se mají snažit provádět co nejvíce výkonů sami, ke specialistům mají posílat své pacienty jen ve vyjímečných případech. V podstatě jsou nuceni do role "vrátných", kteří mají co nejvíce omezit přístup ke specialistům, aby se ušetřily výlohy HMO. V extrémních případech se tak z poskytovatelů péče stali odpírači zdravotní peči a byrokrati, protože spolupráce s HMO vede ke značnému papírování. V případě lehčích onemocnění mnohé HMO vyžadují, aby pacienti byli ošetřeni jen zdravotními sestrami, jejichž služby (platy) jsou levnější než služby lékařů. Lékaři zaměstnaní přímo u HMO, kteří vyřizují žádosti o schvalování lékařských výkonů, mají často předepsáno kolik procent žádostí (obvykle 10%) mají odmítnout a dostávají např. vánoční prémie, které jsou přímo úměrné procentu odmítnutých žádostí nad tuto základní kvótu. To všechno by snad nevadilo, kdyby cílem veškerého tohoto šetření bylo zlepšení zdravotní péče. Ve skutečnosti je hlavním cílem dosažení co největšího zisku, z kterého si pak vedoucí funkcionáři HMO platí miliónové platy, pořizují velké jachty a jiný přepych, o jakém se většině těch, kteří jim pravidelně svěřují své pojistné v domění, že si tím zajisťují tu nejlepší lékařskou péči jaká je dostupná, ani nesní. Snad jediný kladný výsledek činnosti HMO, který byl v pořadu zmíněn, bylo zlepšení prevence např. prosazováním důslednějšího očkování dětí proti nakažlivým nemocem.

V pořadu byly detailněji zmíněny dva extremní případy: První se týkal vlastní zaměstnankyně jedné takové HMO, která prý sama pro tuto společnost vydělala milióny dolarů. Jednou objevila ve svém prsu malou bouli, šla ke svému lékaři a chtěla, aby ji nechal udělat mammogram (snímek prsu). Lékař prohlásil, že to není třeba, ale kdyby boule do měsíce nezmizela, tak ať přijde znuvu. Za měsíc byla boule ještě větší a další se objevila pod paží. Lékař se stále ještě vykrucoval, ale po dlouhém naléhání vyplnil žádost o mammogram. Pak to však trvalo dalších celých 6 měsíců než její MHO žádost schválila a mammogram byl proveden. Když se pak pacientka ptala na výsledek, nechtěl ji její lékař ukázat příslišnou zprávu, jen tvrdil, že mammogram ukázal, že jde o jakési neškodné vápenatění prsu. Tomu už ale nevěřila a s manželovou pomocí se jí zprávu o mammogramu podařilo získat - nebyla v ní ani zmínka o vápenatění, ve skutečnosti doporučovala okamžitou biopsii (odebráni vzorku tkáně k analýze), tedy další vydání pro HMO, který se její lekař pokusil ušetřit či oddálit jak od něj bylo vyžadováno. V tomto okamžiku už nehodlala čekat na schvalení své HMO (v níž přitom pracovala zřejmě v nějaké asi dost vysoké pozici!) a zaplatila si operaci sama. Ukázalo se, že má rakovinu prsu a že už mezitím byla napadena i páteř. Prošla intenzivní chemoterapií, která rakovinu na čas zastavila, ta se ale za několik měsíců vrátila a napadla i další orgány. Naštěstí se s manželem dozvěděli, že i v jejím případě už může pomoci transplantace kostní dřeně. Její HMO (a tedy její nejbližší kolegové) odmítli léčbu platit a zuřili, že ji o nové léčbě někdo řekl - předpokládali, že do 3 měsíců zemře a nechtěli na ní "vyhazovat" peníze (to náhodou osobně zaslechla, když vyslechla telefonát svého nadřízeného) i když se jednalo o relativně levnou proceduru - pouhých 60 tisíc dolarů, což byl prý jen zlomek toho co předtím svou prací firmě přinesla. Nakonec si vymohla zaplacení operace u soudu, operace byla úspěšná - alespoň natolik, že žila pak ještě další tři a půl roku a mohla alespoň být při tom, když její děti dorostly. Pak bohužel zemřela když se její nemoc vrátila. Její manžel věří, že kdyby léčba nebyla zdržena o oněch počátečních zbytečných sedm měsíců, mohlo být její vylečení trvalé.

Protahovat schvalování velice nákladných operací je prý běžná praxe HMO - doufají, že takový těžký pacient mezitím zemře.

Druhý případ se týkal jiné HMO a mladého člověka, který potřeboval transplantaci srdce, jinak byl zdráv, vhodný dárce byl nalezen a lékař, který by transplantaci provedl, také. Lékařka byrokratka, které se v dané HMO schvalování této operace dostalo do rukou se zdálo, že to je jasný případ, který nelze odmítnout. Když však její nadřízení slyšeli, že operaci schválila, dělali na ní nátlak, aby souhlas zrušila, že prý pojistka, kterou onen mladík u nich má, se na takovou operaci vlastně ani nevztahuje, nebo jde alespoň o sporný případ. Nakonec ji přesvědčili, aby vzala svůj souhlas zpět s odůvodněním, že mladíkova pojistka transplantaci srdce nekryje. Když to provedla, tak ji všichni blahopřáli, že statečně čelila nadávkám a prosbám ošetřujícího lékaře onoho postiženého mladíka a tak ušetřila firmě spousty peněz. Nikomu prý při tom ani trochu nevadilo, že toho mladíka odsoudili na smrt. Jejich radost ji tolik znechutila, že od firmy odešla, stejně před tím měla velkou potíž splňovat onu minimální desetiprocentní kvótu odmítaní žádostí, pohybovala se většinou někde kolem 8%, zatímco někteří její kolegové klidně dosahovali až 30%. Pak zkoušela štěstí u podobných neziskových HMO, ale prý to tam nebylo o moc lepší než u té první ziskové. Nakonec se dala na studium etiky a případ s tou odmítnutou transplantací ji tolik trápil, že o tom nakonec vypovídala před komisí amerického kongresů. Od té doby (nebo spíš od původního vysílání tohoto dokumentu letos v lednu) už 10 amerických států přijalo zákonná opatření, která by měla zamezit opakování podobných extrémů v budoucnu.

CBC se touto problematikou zabývala zřejmě v rámci snah zabránit, aby to s kanadským zdravotnictvím, které též v současné době prochází obdobím provádění velkých úsporných opatření, nedopadlo jako s americkým. Mnohé americké soukromé firmy podnikajíci ve zdravotnictví by totiž rády pronikly i do Kanady, kde ve zdravotnictví obchodní podnikání zatím prakticky neexistuje a není ani dovoleno, a tak jde o to, jak jim v tom zabránit, nebo alespoň předem zabránit výše zmíněným extrémním praktikám.

To, že americká lékařská věda je na světové špičce totiž ještě neznamená, že se všem Američanům dostává špičkové lékařské péče.

Na konec ještě uvádím několik na rychlo sesbíraných amerických odkazů na MHO nebo týkajících se problematiky HMO:

           

Druhým pořadem byl pravidelný nedělní odpolední Cross-country Check-up, což je pořad, během něhož můžou posluchači přímo telefonicky (na účet volaného) sdělovat ve vysílání svoje názory na předem vyhlášené téma, které je zrovna aktuální v celé Kanadě. Včerejší otázka zněla: Jak velká je vaše víra v kanadský právní systém? Jde stále ještě o pokračování diskuze odstartované nedávným absolutním uznáním neviny Davida Milgaarda, který strávil ve vězení 23 let za vraždu, kterou nespáchal. Byl jsem docela překvapen, že všichni volající, které jsem slyšel (bohužel jsem neslyšel začátek tohoto dvouhodinového programu), říkali, že buď mají jen malou víru v kanadský pravní systém nebo žádnou, a jeden či dva dokonce tvrdili, že tento systém je zcela zkorumpovaný. Takže Kanaďané (alespoň ne všichni) nejsou zase tolik sebeuspokojení jak jsem se domníval před třemi dny. Pokusím se tu přetlumočit alespoň některé argumenty a stížnosti, které posluchači, jež se dostali ke slovu, v pořadu uváděli: Že nevinní tráví ve vězení desítky let, zatímco mnohý zločinec vyvázne jen s lehkým trestem. Že veřejnost má dojem, že počet násilných zločinů roste (zatímco statistiky ukazují, že naopak klesá) a volá po přísných trestech - policie má pak snahu dostat rychle k soudu prvního vážného podezřelého, který se jim dostane do ruky. Že výše trestu často závisí na finančních možnostech obviněného: kdo si může dovolit najmout svého vlastního vyšetřovatele, který bude shánět důkazy v jeho prospěch nezávisle na policii a prověřovat pravdivost jeho tvrzení má větší šanci na osvobození - rodina Davida Milgaarda si to třeba dovolit nemohla. Že v Kanadě nemáme systém spravedlnosti (Justice System), který by se snažil zjistit co se doopravdy stalo, ale právní systém (Legal System), který jen dbá na to, aby soudní proces proběhl podle platných zákonů. Že potíž je v tom, že náš soudní systém (a vlastně celá společnost) je adversiální (založený na soupeření dvou stran), že cílem soudního procesu není zjistit pravdu a prosadit spravedlnost, ale vyhrát soudní při; že úkolem obhájce je dosáhnout osvobození svého klienta všemi dostupnými prostředky ať už zločin spáchal nebo ne; že obhájce může použít a používá lži, zatajování důkazů a jiných úskoků; že za těchto podmínek není možno čekat od policie, že ona bude jediná perfektně nestranná - není pak tak překvapující, že se bude chovat stejně jako obhájci a bude se snažit použit stejných triků, aby dosáhla odsouzení své vybrané oběti; že za všemi problémy systému stojí vlastně právníci, že oni jsou s daným stavem vlastně spokojeni, jsou na něm existenčně dost závislí (a už jsme zase u těch právníků!). Atd.