Nedávno jsem psal o Davidu Milgaardovi a dalších dvou mužích, kteří dohromady strávili 37 let v kanadských věznicích po odsouzení za vraždy, které nespáchali. Po konečném důkazu neviny Milgaarda pomoci DNA analýzy se o těchto třech známých případech (alespoň na chvíli) v médiích dost mluvilo. V deníku Winnipeg Free Press se 27. července o této problematice objevil dlouhý článek zmiňující se tež o odhadu, že by v kanadských věznicích mohlo možná být až dalších 250 lidí, kteří tam nemají co dělat.

Případy Marshalla, Morina a Milgaarda jsou positivním důkazem toho, že kanadský justiční systém může selhat, že v něm občas může dojít i k manipulováni s důkazy, k nedbalosti a uspěchanosti. To šokovala hodně Kanaďanů, kteří jsou od malička ve školách vychování k příliš velkému sebeuspokojení - k přesvědčení, že Kanada je ta nejlepší země na světě, kde všechno funguje téměř perfektně, takže je většinou ani nenapadne se o tom zkusit přesvědčit.

Ve všech třech uvedených případech policie upravovala nebo vykonstruovala informace, nutila svědky k nepravdivým výpovědím a potlačovala důkazy, které by mohly vést ke zproštění viny obžalovaných. Státní prokurátoři byli často ochotnými účastníky nebo spoluautory takových podvodů. A soudy, které nechtěly uvěřit, že by policie a prokurátoři byli schopní takových neprofesionálních činů, často bleskově zamítaly volání nespravedlivě usvědčených o pomoc. Navzdory těmto faktům, není pro vyšetřování podezření o nespravedlivých odsouzeních v kanadském justičním systému zatím příliš mnoho místa. Málo z těch, kteří měli něco do činění s případy Marshalla, Morina a Milgaarda, je ochotno připustit, že to co se stalo těmto třem nejznámějším obětem justice, by mohlo mít systémový character a že by ve vězeních mohlo trpět mnohem více podobně postižených.

O lidi, kteří tvrdí, že byli nespravedlivě odsouzeni, se zajímá hlavně skupinka dobrovolných "rozlobených" právníků, vyšetřovatelů a aktivistů, kteří na to nedostávají žádné finance. Jeden z organizátorů této skupiny je bývalý boxér Rubin "Hurricane" Carter, který sám strávil 19 let ve vězeních státu New York za vraždu, kterou nespáchal. Stojí v čele Association in Defence of Wrongly Convicted (AIDWYC - Asociace pro obranu nespravedlivě odsouzených), která má základnu v jeho vlastním domku poblíž Toronta a snaží se prověřovat pravdivost tvrzení o nevinně, která přicházejí z kanadských věznic.

Davidu Milgaardovi zase pomohl na svobodu duchovní Jim McCloskey z Princetonu v New Jersey, jehož organizace Centurion Ministries za posledních 16 let přinesla svobodu 18 lidem, kteří byli v USA a v Kanadě odsouzeni k doživotí nebo k trestu smrti. Jedním z nich byl i Milgaard. V polovině července ale McCloskey bezmocně přihlížel jak jeden jeho klient byl popraven ve Virginii, aniž byla využita možnost provést i pro něj DNA test. McCloskey tvrdil "Oni neměli zájem, protože se báli pravdy."

Ve Spojených státech se množí důkazy o tom, že tam bylo odsouzeno mnohem více nevinných, než se komu kdy snilo. McCloskey říká, že za posledních 25 let bylo v USA odsouzeno asi 350 lidí k trestu smrti a že z toho bylo pak více než 70, což je 20%, uznáno nevinnými a osvobozeno. Za předpokladu, že kanadské soudy jsou dvakrát pečlivější než soudy USA, je možné, že každý desátý kanadský vězeň (v Kanadě není trest smrti) je odsouzen nespravedlivě. V Kanadě je nyní 2569 lidí odsouzených k doživotnímu vězení. Je tedy možné, že více než 250 z nich je tam omylem. McCloskey říká, že tato fakta zatím ale nijak neotřásla vírou justice v to, že nespravedlivá odsouzení jsou jen malými aberacemi systému.

Winnipegský policejní šéf si též myslí, že nespravedlivá odsouzení jsou velice řídká a neobvyklá. Říká, že většina současných vyšetřovatelů má mnohem lepší výcvik než dříve a je schopna posuzovat každý případ pod mnohem širším zorným úhlem. Přesto připouští, že by se takové případy mohly, a pravděpodobně budou, opakovat i v budoucnu.