Červená trasa — naše cesta do Vancouveru přes čtyři národní parky (Banff, Kooteney, Glacier, Mt. Revelstoke) a kolem jezera Okanagan ve vnitrozemí B.C., a jízda po Slunečném pobřeží a východním pobřeží Vancouverova ostrova.

Růžová trasa — cesta zpět do Winnipegu.

Místo prozkoumávání nových míst jsem tentokrát vyrazil s dcerami Evou a Zuzanou na výlet do západní Kanady - na "kontrolu" té obrovské oblasti, kde se všude cítíme docela doma. Holky se mnou na jaře začaly trochu více jezdit na kole a tak jsme si sebou vzali i jízdní kola. Vlastně jen dvě, protože Evě ho někdo v polovině srpna ukradl (přes noc zamčené u domu) a před odjezdem si žádnou vhodnou náhradu ve Winnipegu nestačila koupit. Z nejrůznějších důvodů jsme vyrazili se zpožděním až odpoledne 27. srpna. Po odjezdu z Winnipegu se brzy začalo mračit a pak jsme po většinu noci mohli pozorovat tři bouřky, které svými blesky téměř nepřetržitě ozařovaly plochou prérijní krajinu na stovky kilometrů daleko. Bylo to docela úchvatné divadlo. Jedna z nich řádila na severu, druhá na jihu a třetí na západě přímo před námi. Skrz ní jsme nakonec někdy po půlnoci brzo po průjezdu Reginou v jižním Saskatchewanu projeli - dvakrát jsme se ocitli asi na půlhodiny v silném lijáku s malým krupobitím. Ráno už zase svítilo slunce a z rádia jsme se dozvěděli, že ty kroupy způsobily na mnoha místech jižního Saskatchewanu pěknou paseku - velké škody na úrodě a snad i na zvířatech.

V jižní Albertě, kde jsem je dříve nikdy nezaregistroval, nás na jednom jezeře překvapilo velké hejno pelikánů (i u nás v jižní Manitobě počet pelikánů poslední dobou nějak roste). Jezera v jižní Albertě a hlavně v Saskatchewanu jsou totiž dost slaná. Je to oblast, která se nachází v dešťovém stínu Skalistých hor, srážky jsou tam minimální. Je to polopoušt, v níž na jižních svazích rostou i dva druhy kaktusů. Je to součást souvislé suché pouštní a polopouštní oblasti, která se táhne od jihu USA až někam ke Calgary). Přijemným překvapením bylo, že se zřejmě podařilo vzkřísit rádio CKUA - pod názvem CKUA Radio Network tam opět vysílají alespoň dva vysílače (místo dřívějších asi 10) této stanice. Odpoledne jsme dorazili do Calgary do obchodu Mountain Equipment Co-op (je to družstvo prodávající výlučně statisícům svých členů po celé severní Americe vybavení pro nejrůznější činnosti v přírodě; má ještě obchody ve Vancouveru, Torontu a Ottawě (od r. 2003 i ve Winnipegu) a zásilkovou službu). Od mé poslední návštěvy před třemi lety se přestěhoval do moderní, mnohem větší budovy; v té staré teď sídlí klášter jakési obskurní víry! Pak jsme potřebovali hlavně koupit pro Evu nové kolo. Výběr v Calgary na konci sezóny byl stejně malý jako ve Winnipegu a tak jsme nakonec celkem levně koupili použité kolo, které bylo po opravě jedné pneumatiky a malém seřízení okamžitě schopno najezdit stovky dalších kilometrů. (Nakupování v Albertě má tu výhodu, že je to jediná provincie v Kanadě, kde není provinční daň z prodeje (přidané hodnoty), která všude jinde činí alespoň 7%. Alberta si to může dovolit, protože se tam těží nafta.)

Večer jsme se pak přesunuli do Skalistých hor do kempingu v Johnston's Canyon v Banffském národnim parku. I tam se projevují úsporná opatření kanadské federální vlady. Národní parky si nyní na sebe pokud možno musí vydělat. Zatímco asi před 10 lety se za celoročně platné povolení ke vstupu do všech národních parků v Kanadě platilo $25 a před třemi lety $40, dnes je to už $70. Před třemi lety se za třídenní povolení platilo asi 5 dolarů, dnes je třeba platit za každý den 10 dolarů, takže za tři dny to dělá 30 dolarů (všechny tyto ceny jsou pro skupinu 2-10 lidí, neboli jedno auto). Protože snad všemi národními parky ve Skalistých horách procházejí dálkové silnice, auta, která po nich jen bez zastavení projiždějí, nemusí platit. Na rozdíl od dřívějších let se nyní mnohem přísněji kontroluje, zda některá z neplatících aut v parcích nezastavila. Např. všechna parkoviště u začátků turistických stezek tam nyní objíždějí zřejmě k tomu určení pracovníci, kteří kontrolují, zda všechna parkující auta mají vystavené platné povolení ke vstupu do parku a provinilcům hned vypisují pokuty. Poplatky za přenocování v kempincích také za poslední tři roky vzrostly asi o 50%. Je ale pravda, že za tu dobu alespoň byly mnohé kempingy a další vybavení parků obnoveno nebo zmodernizováno.

Další den (v pátek) jsme všichni tři vyrazili na kolech většinou stále do kopce směrem na Jasper nejprve po Bow Valley Parkway (rekreační silnici údolím řeky Bow), kde jsme bez nehody projeli i dvacetikilometrovým úsekem, na jehož začátku bylo varování, že se tam vyskytuje medvědice grizzly (grizzly je masožravý) s medvíďaty, která tam nedávno nějakého cyklistu napadla, prozkoumali jsme lyžařské středisko nad Lake Louise a pak pokračovali po Icefields Parkway (rekreační silnici ledovcových polí). Asi po 60ti km jízdy někde u Hectorova jezera měla Zuzana stálého stoupání už dost a začali jsme se vracet. Zpět to šlo samozřejmě mnohem lépe a tak jsme si ještě v půlce cesty vyšlápli prudký čtyři kilometry dlouhý kopec od transkanadské silnice k velice krásnému jezeru Lake Louise (a nakonec dojeli až na jeho samý konec). U jezera stojí jeden z těch obrovských drahých horských hotelů a je oblíbeným cílem všech možných autobusových zájezdů, takže je tam možno se bavit zdravením četných japonských turistů v jejich mateřštině (někdy je to mírně šokuje, ale vždycky velice potěší, i když se pak ukáže, pokud se se mnou náhodou chtějí dát více do řeči, že ten bílý ďábel, který je pozdravil, toho o moc víc neumí). Odhaduji, že těch 120 km, které jsme ten den najezdili, by mohlo být asi stejně namáhavých jako 160-180 km tady v rovinách Manitoby, kde holky před tím v jednom dni najezdily nejvíc asi 85 km, na víc nikdy neměly čas.

Noc tam v horách byla už dost chladná, ráno bylo auto pokryté námrazou. V sobotu ráno jsme se zabalili a celý den jsme se přemísťovali i s autem na jih do Radium Hot Springs v Národním parku Kooteney. Auto řídila hlavně Zuzana, která si ten den, vždy když na nás někde čekala, udělala většinu domácích úkolů, které na dva týdny dopředu ve škole vyfasovala, protože u nich školní rok začal už 25. srpna. Z tohoto dne jsou následující fotografie:

V neděli ráno jsme naložili všechna kola a přejeli zhruba o 100 km dál na západ do Ledovcového národního parku. Tím jsme v minulosti už mnohokrát projížděli, ale nikdy nebyl čas se tam zastavit. Je to celkem malý park, ale je to jedno z nejrozmanitějších míst ve Skalistých horách s velice členitým teréném, se spoustou vysokých hor, na nichž je více než 400 ledovců nejrůznějších velikostí, a s několika vegetačními pásmy. Park se rozkládá kolem Rogersova průsmyku, jehož nejnižší bod je v nadmořské výšce 1237 m. Průsmyk byl objeven v roce 1881 majorem Rogersem, který hledal vhodnou trasu pro transkanadskou železnici. Železnice vedoucí tímto průsmykem byla dokončena už v r. 1885. Je to ale místo, kde v zimě padá velké množství sněhu a z prudkých svahů stále padají do průsmyku laviny. V těchto těžkých podmínkách tam v prvních letech po zahájení provozu na železnici přišlo v lavinách o život několik set železničářů, kteří měli za úkol udržovat průjezdnost trati. V r. 1916 byl proto postaven tunel a železnice se odstěhovala hluboko pod povrch průsmyku. V r. 1962 byla ale průsmykem vedena transkanadská silnice. Dnes je podle této silnice vybudováno 18 palebních postavení pro děla, z nichž speciální jednotka kanadské armády ostřeluje v zimě svahy okolních hor, jakmile se na nich vytvoří lavinové podmínky. Před takovým preventivním spouštěním lavin je silnice samozřejmě uzavřena a je otevřena teprve až je z ní všechen sestřelený sníh odstraněn, což muže někdy trvat mnoho hodin, jak jsem jednou v zimě na vlastní kůži zažil.

Ledovec se do angličtiny překládá třemi způsoby: ten, který plave v moři je iceberg. Rozsáhlý ledovec, který pokrývá vrcholky pohoří (a většinou ho zdola z údolí není vůbec vidět) je icefield (ledové pole). Jazyky, které z takového pole vybíhají dolu do údolí se pak nazývají glaciers. My jsme hned po příjezdu do Glacier National Parku vyrazili na túru k jednomu z největších ledovců, který se tam vyskytuje, k Illecillewaet Glacier do nadmořské vyšky asi 2500m. Několik obrázků z této túry najdete tady:

Na prvním obrázku je (kromě Zuzany a Evy) hluboko v údolí vidět transkanadskou silnici asi 1 km na západ od jejího nejvyššího bodu v Rogersově průsmyku. V tom lese dole bylo podél stezky spousta modráků (to je ten druh hřibů, které jsou po rozříznutí nejprve krásně žluté a pak velice rychle zmodrají) a také dost pravých hřibů. Ten "mraveneček" na rozhraní stínu a světla na třetí fotografii je Eva. Na druhém a třetím obrázku je dobře vidět zcela holou skálu pod koncem ledovce. Je to prostor, který ledovec zaplňoval ve velice nedávné době. Všechny ledovce ve Skalistých horách totiž v posledních desetiletích tají a ustupují. Illecillewaetský ledovec, který je jedním z nejdéle a nejvíce zkoumaných ledovců (už od r. 1887), ustoupil od poloviny minulého století, kdy skončilo poslední chladné období v nedávné historii Země, téměř o 2 km! Když bude tento proces pokračovat i nadále stejně rychle, zmizí celý ledovec během příštích 50 let! Z toho, co je možno vyčíst z různých geologických nálezů se zdá, že rozsah ledovců se v minulosti stále značně měnil. Před 900 lety Illecillewaetský ledovec například vydatně rostl a pravděpodobně zaplňoval celé to údolí se silnicí z první fotografie. Během posledního miliónu let byla celá Kanada zcela pokryta vrstvou ledu, místy až 1,5 km silnou, celkem třikrát. Poslední velká doba ledová skončila asi před 10 tisíci lety. Pak následovalo teplé období, na jehož konci před 6 tisíci lety (v době vzniku zemědělství v Mezopotámii a severní Africe) nezůstaly na jihu Britské Columbie vůbec žádné ledovce. Horniny stlačené silným ledovým příkrovem poslední doby ledové se na některých místech stále ještě pomalu zbavují své deformace.

Po sestupu dolů jsme strávili krásnou noc na břehu hučící divoké ledové řeky Illecillewaet, která odnáší vodu vzniklou táním stejnojmenného ledovce.

Pokračování tady