Kdy přesně začali přicházet Češi a Slováci do Manitoby není známo. Větší počet jich sem přišel v poslední čtvrtině minulého století z různých částí Rakouska-Uherska, ale i z USA, z emigrační vlny, která přišla do USA o nějakých 20 či 30 let dříve. Do Manitoby je všechny přiváděla vidina snadného získání nové půdy pro farmaření. Přišla sem např. i skupina Čechů z Volyně, Češi z Rakouska, Maďarska a Slovinska. Potomci některých z těchto prvních usedlíků dodnes farmaří na farmách, které jejich předci před více než sto lety založili (jeden z nich, pan Halama, z Grande Pointe byl spolu se svými sousedy postižen letošní potopou století).

Koncem minulého století nebyl život nových přistěhovalců v Kanady nijak lehký. Agenti různých společností lákali z Evropy nové pracovní síly, kterých bylo potřeba pro zcivilizování divočiny západní Kanady, vidinou velkého výdělku. Kdyby jim řekli pravdu, jak budou muset těžce pracovat a jaké mizerné životní a platební podmínky bez dovolání se spravedlnosti a bez jakékoliv existenční jistoty je ze začátku budou čekat, sotva by asi našli nějakého zájemce o práci v Kanadě. Když už sem někoho dostali, bylo pro něho téměř nemožné se vrátit zpět. Přistěhovalci neznalí řeči byli odkázáni na tlumočníky, což byli ti samí agenti, kteří je do Kanady nalákali. Ti se navíc postarali o to, aby nikomu nezůstaly peníze, které by jim mohly zaplatit cestu zpět.

V r. 1913 tu již bylo tolik přistěhovalců českého a slovenského původu, že si 27. dubna 1913 založili Česko-Slovanskou Podporující Jednotu, která tu existuje dodnes vedle pobočky celokanadského Českého a Slovenského Sdružení v Kanadě. Byla to nejstarší národní (etnická) organizace v západní polovině Kanady a vůbec první organizace Čechů a Slováků v Kanadě. Na východě Kanady tehdy totiž žádných Čechů a Slováků nebylo, v té době směřovala kanadské vláda všechny evropské přistěhovalce na panenské půdy západní Kanady. ČSPJ si v době, kdy nebylo žádné státní sociální zabezpečení, žádné veřejné zdravotnictví a každý se musel spoléhat jen na sebe nebo své příbuzné a známé, dala za úkol spojit všechny česky a slovansky mluvící občany ke vzájemnému se podporování v případě nemoci a úmrtí a při vzdělávání a k pěstování mateřské řeči. Za první světové války se winnipegští krajané zapojili do zahraničního odboje, dali podnět k založení českého pluku v kanadské armádě, který bojoval v západní Evropě pod kanadským velením, do něhož se hlásili krajané z celé Kanady a USA. Spolupracovali úzce s chicagským krajanským centrem při podpoře Masarykova odboje. V r. 1920 byla ve Winnipegu uspořádáná přehlídka československých legionářů ze Sibiře vracejících se přes Vladivostok a Vancouver do vlasti. ČSPJ se po založení Československé republiky přejmenovala na Československou podporující jednotu a v r. 1919 zakoupila vlastní spolkový dům, který spravuje dodnes spolu s pobočkou ČSSK ve Winnipegu. Winnipeg byl hlavním centrem českého a slovenského krajanského života až do druhé světové války, během níž se toto centrum přestěhovalo do Toronta. Emigranti, kteří přicházeli do Kanady v různých vlnách emigrace z let 1948-89 už měli v drtivé většině jiné zájmy než se usídlit v agrární Manitobě a tak se počet manitobských Čechů a Slováků nijak nezvyšoval a krajanský život zde mírně stagnoval.

V r. 1963 ČSPJ uspořádala velikou oslavu 50. výročí svého založení a při té příležotosti vydala knížku, z níž čerpám údaje pro tento článek. V posledním sčítání lidu před několika málo lety se k českému a slovenskému původu v Manitobě hlásilo asi 2000 lidí. Spolkový dům je stále v provozu, pořádají se v něm nejrůznější společenské a kulturní akce. V suterénu je bar (česká hospoda), který je otevřen každý pátek a sobotu od 8 do 11 hodin večer. Pokud do Winnipegu zavítáte, jeho adresa je: 154 McKenzie Street.