Už je to skoro měsíc, kdy jsem 26. srpna slyšel na CBC v různou dobu dvě zajímavá interview se dvěma americkými autory, kteří mají velký vliv na americkou společnost, o jejích posledních knihách. Bylo to těsně před odjezdem na dovolenou, proto jsem se k psaní o nich dostal až teď.

První rozhovor byl s básníkem, překladatelem a vyprávěčem norského původu Robertem Bly o jeho poslední knize The Sibling Society (Společnost sourozenců). V rozhovoru říkal, že všichni Američané mají ve srovnání s obyvateli jiných zemí nápadně mladistvé obličeje, což je podle něj výrazem toho, že odmítají dospívat, že ani nejsou schopni dospět, protože nemají dost příležitostí trpět a pociťovat nedostatek něčeho. Podle něj nejvíce dospělí lidé na světě jsou Inuité (Eskymáci), kteří i dnes mají ve svém světě neustále kolem sebe připomínky nejrůznějších omezení - konečných zdrojů potravy, tepla, materiálů, se kterými musí velice šetrně hospodařit. Říkal, že člověk, který má doma bezvadně fungující ústřední topení, televizi se 120 kanály, nebo ledničkou nabitou potravinami nemůže nikdy dospět.

Říkal, že problémem americké společnosti je, že zmizelo rozdělení na děti, dospělé a stařešiny, kteří jsou vzorem pro mladší generace. Že všichni jsou smícháni do jediné kategorie ufňukaných, chamtivých, osamělých a mravně zkažených adolescentů, kteří se všichni cití být neurčitého věku někde mezi 15 a 35 lety. Že Amerika je národem sourozenců, kteří mezi sebou zoufale soutěží. Že jediný způsob jak věci napravit, je opět se rozdělit na děti, dospělé a stařešiny. Poslední americkou volební kampaň popsal jako souboj mezi adolescentem Clintonem a senilním starcem Doylem (ne váženým a moudrým stařešinou). Že prostě moudří stařešinové nejsou k dispozici, z adolescence se přechází přímo do senility.

Říkal, že generace dnešních amerických děti mezi 8 a 15 lety je první generace dětí, které si jako celek uvědomují, že jsou nechtěné. Na základě hrozné skutečnosti, že nejenom dnešní američtí otcové, ale už i matky v průměru nemají na své děti víc času než 10 minut denně - že s nimi mluví nejvýše těch 10 minut denně. Že od malička děti trávi život před televizí, že je vychovává televize, ne rodiče. O televizi mluvil velice negativně, obrazně jako o velkém zlém obrovi, který požírá své děti-diváky. Že 70% dětí díky tomu, že jednu třetinu času kdy nespí stráví před televizí jsou duševně podvyživené, poškozené. Pouze zbývajícich 30% je ještě schopno se ve škole učit něco nového.

Nakonec ještě odkazy na dvě recenze knihy The Sibling Society, a na ukázky dalších děl Roberta Bly: básně, poetická esej a interview.

Druhý rozhovor pozdě odpoledne byl se spisovatelem, ekonomem, aktivistou a filosofem Jeremy Rifkinem hlavně o knize, jejíž jméno jsem nepostřehl, jednalo se ale s největší pravděpodobností o jeho poslední knihu The End of Work (Konec práce), která se zabývá měnící se povahou práce ve věku informací. Na toto téma - o dopadu informační revoluce na ekonomii, společnost a životní prostředí napsal autor celkem už 13 knih. Časopis National Journal ho zařadil mezi 150 lidí, kteří mají největší vliv na formování politiky americké vlády. O svých názorech a návrzích vypovídal před mnoha kongresovými výbory. Je zakladatelem a presidentem Nadace pro ekonomické trendy ve Washingtonu, DC.

Jeremy Rifkin tvrdil, že během tří až pěti let budou na všechno softwarové programy, že už nebude třeba ani řadových odborníků, jen úplné špičky, géniů, kteří budou ty programy psát, udržovat a krmit je kvalitními informacemi. Např. budou diagnostické programy, které budou provádět diagnózu nemocí lépe než řadový rodinný lékář. Stejně tak budou nahraženi právníci a jiné profese. V továrnách budou většinu operací provádět automaty. V době informační revoluce budou prý z různých důvodů nacházet snadněji uplatnění ženy muži (tenhle názor jsem už slyšel i s jiných úst, nikdo ale neuváděl důvody, proč tomu tak bude. Mohlo by to být proto, že ženy jsou lepší než muži v zacházení s informacemi???). Když se neprovedou žádné změny ve společnosti, vytvoří se brzo velká armada nezaměstnaných, v jejichž řadách budou hlavně mladí muži nabití testosteronem, kteří nebudou vědět jak uplatnit svoji energii. Vytvoří se velká propast mezi malou vysoce vzdělanou bohatou elitou a zbídačelým zbytkem (zárodky něčeho takového už mohu pozorovat kolem sebe i tady v Kanadě). Elita se ovšem ze svého postavení dlouho těšit nebude, automatické stroje budou sice schopny chrlit spousty zboží, ty ale nebude nikdo kupovat, protože masy nebudou mít peníze. Stroje, které budou vyrábět věci si je kupovat nebudou. Takže nakonec nebude vydělávat nikdo a zbídačelé masy se navíc vzbouří.

Rifkin říká, že nemá cenu přeškolovat dělníky na profese z vysoké techniky (high-tech), jak se to snaží dělat některé současné vládní programy. Jednak o to každý nestojí a za druhé stejně pro všechny nebudou vhodná pracovní místa, když nebude potřeba ani průměrných lékařů, právníků, programátorů či inženýrů. Navrhuje zkrátit pracovní týden na polovinu a přitom zvýšit celkové platy a investovat do sociálního sektoru, do budování komunity. Říká na příkladu amerického západu, že dříve než tam mohl začít fungovat podnikatelský sektor a vládní sektor, musel někdo ty komunity vytvořit, vytvořit prostředí, v němž mohl kapitalismus začít fungovat a pak je třeba, aby někdo to složité společenské předivo stále udržoval. Doposud to byly většinou ženy v domácnosti, které to dělaly bezplatně ať už jako jednotlivci nebo jako členky různých servisních klubů, které zajišťují různé společenské a sociální funkce komunity. Tuto činnost souhrně označuje jako důležitý třetí sociální sektor, v němž stále je a bude spousta spousta příležitostí pro málo kvalifikovanou, manuální nebo časově náročnou práci, např. péče o děti, nemocné a staré lidi. Rifkin říká, že ta budoucí armáda nezaměstnaných mužů nebude tolik ochotná pracovat v sociálním sektorů zadarmo jak to dříve dělaly ženy, bude asi třeba (nejenom kvůli mužům, každý by měl dostávat přiměřenou odměnu za užitečnou činnost) sociální sektor více zformalizovat, zavést jakousi organizovanou sociální službu a lidem v ní pracujícím vyplácet přiměřenou mzdu. Prostě zavést rozumné přerozdělování bohatství vytvářeného těmi automatizovanými továrnami a službami, aby každý měl prostředky na nákup jimi produkovaného zboží a služeb a pomáhal tak udržovat celý systém v chodu.

Není to zase tak převratná myšlenka. Slyšel jsme, že na jednom z pacifických ostrovů, kde je všeho hojnost - myslím, že by to mohl být indonézský Bali - všichni lidé pracují jen dopoledne a odpoledne se všichni věnují různým uměleckým řemeslům. Snaží se všechny zdroje, které má společnost k dispozici zhruba rovnoměrně rozdělit mezi všechny obyvatele a pracují jen tolik, aby pro všechny bylo zhruba stejně práce. V takové společnosti musí ale zřejmě nějak programově vychovávat nechamtivé lidi, zatímco v Americe je lidem stále ještě vtloukáno do hlavy, že osobní chamtivost je zdrojem veškerého pokroku.