31. srpna se tu v Kanadě objevila zpráva, že Severní Korea provedla zkoušku nové rakety, která dopadla do moře mezi Japonskem a Ruskem asi 250 km od místa odpálení a že proti tomu Japonsko důrazně protestovalo.

Zdá se, že to ve skutečnoti byl jen první stupeň třístupňové rakety, která vynesla na oběžnou dráhu kolem Země nějakou malou severokorejskou družici. Japonci si možná původně ani nevšimli, že druhý stupeň té rakety přelétl Japonsko a dopadl do Pacifiku. V tom okamžiku vzdali i Američané sledování dráhy rakety, protože nepředpokládali, že by Severní Korea mohla mít něco většího než dvoustupňovou raketu. Rusové byli v tomto případě zřejmě nejpilnější, protože za pár dní se tu objevila zpráva, že 31. srpna zřejmě nešlo o test balistické rakety, ale o vypuštění družice, jejíž dráhu Rusové sledují. Podle té zprávy jim to Američané nejprve nechtěli věřit, ale nakonec jim dali za pravdu.

Podle tohoto dnešního článku ve Florida Today Space Online asi není úplně jasno dodnes. Různí jihokorejští a američtí činitelé se stále hádají o to jestli šlo jen o balistický test nové zbraně nebo o vypuštění umělé družice Země. Nebo možná jen nechtějí uznat svojí počáteční chybu v hodnocení severokorejského pokusu. Pokud šlo o družici, nebylo její vypuštění pravděpodobně úplně stoprocentně úspěšné.

Severokorejská tisková agentura KCNA opravdu oznámila vypuštění první severokorejské umělé družice Země, ale se zpožděním, až 4. září, Jedná se prý o vědeckou družici, která zatím jen vysílá jen revoluční písně. Fotografii startu této družice můžete vidět na titulní stránce webového zpravodajství tokijské pobočky KCNA.

Zpráva o vypuštění severokorejské družice zní dost neuvěřitelně ve světle četných nedávných zpráv o hladomoru v severní Koreji. Např. kanadská mennonitská církev na jaře organizovala zasílání velkého množství potravin do Severní Koreje (tvrdila, že její pracovníci mohou na místě zajistit, že se pomoc opravdu dostane lidem, kteří ji potřebují a ne třeba armádě). Např. také tato dobročinná organizace ze San Franciska organizuje potravinovou pomoc pro Severní Koreu. A zřejmě mnoho dalších.

O hladu však na stránkách severokorejské KCNA nenajdete ani zmínku.

Ale třeba i Hanako Koyama, japonská studentka sociologie, která vloni v srpnu týden pobývala v Severní Koreji jako turista, v úvodu své dlouhé fotoeseje ze Severní Koreje naznačuje, že v Severní Koreji žádný hlad nepotkala (byla prý překvapena, že cestou letadlem z Pekingu do Pyongyangu bylo dost dobrého jídla). Dalších 15 stránek bohužel zatím nepřeložila do angličtiny, takže na nich můžete vidět jen spousty fotografii, které vypadají docela zajímavě, ale vysvětlení je zatím jen v japonštině (už je to tak více než půl roku; slíbila ale, že to dopřeloží jakmile dodělá diplomku, na které teď za řevu podzimních tajfúnů pracuje). Moc rád bych věděl, jestli se tam opravdu mohla volně pohybovat nebo jestli se nechala vodit za nos.

Japonci mají ke Koreji zvláštní vztah charakterizovaný směsí spřízněnosti a nepřátelství. Koreu počítají stejně jako Čínu do jejich domácí kulturní oblasti - tak např. všechna korejská jména a slova převzatá z korejštiny přepisují hiragamou (to je jedna ze dvou japonských slabičných "abeced") a považují je stejně jako slova převzatá z čínštiny (které není nijak třeba přepisovat) za slova domácí (hiragamou se v japonském textu také zapisují všechny proměnné koncovky slov, zatímco jejich kmeny se zapisují čínskými znaky, a všelijaké malé větné částice). Jen jména a slova převzatá ze všech ostatních jazyků považují za cizí a v textu to vyznačují tím, že je zapisují pomocí toho druhého slabičného písma - katakamy.

Korejci kdysi před asi tisíci lety se pokusili o jedinou známou invazi Japonska v jeho zaznamenané historii a po nějakou dobu tenkrát ovládali jižní cíp Japonska. Japonci jim to "oplatili" až v nedávné době, když Korea byla před 2. svět. válkou japonskou kolonií. Z té doby také pochází jediná velká menšina žijící na japonských ostrovech - několik set tisíc Korejců, kteří tam už žijí i čtyři a více generací a stále mají status cizinců (když jsem si tam chodil prodlužovat vízum na prefekturní cizinecký úřad, tihle místní Korejci tam vždy stáli s viditelnou nelibostí velké fronty za stejným účelem jako já, přestože jiný domov už dáno neznali - japonské občanství může získat jen osoba, jejíž otec je japonským občanem (když je jen matka japonskou občankou, tak to není k ničemu, sebedelší pobyt v Japonsku také nemá žádný vliv), nebo ho může získat cizinka, která si vezme Japonce (když by se za normu vzala tato japonská praxe, bylo by nemožné kritizovat Pobalťany za to, že neochotně poskytují občanství Rusům, kteří zůstali na území jejich republik ze sovětských časů). Jen část v Japonsku žijicích Korejců fandí Jižní Koreji a možná stejně velká část zase Severní Koreji. Najdou se pak i Japonci, kteří sympatie té druhé části japonských Korejců k Severní Koreji sdílejí, obzvláště mezi těmi, kteři mají pocit, že se v japonské patriarchální společností nemohou vůbec seberealizovat. Nespokojení lidé často pošilhávají po tom, jestli to u oficiálních nepřátel jejich systému není náhodou lepší, nebo jsou na ně alespoň zvědaví. Přestože v tomto případě třeba severokorejské ponorky v několika desetiletích po skončení korejské války pravděpodobně unesly z japonských pláží několik desítek Japonců, kteří pak byli v Severní Koreji využíváni při výcviku severokorejských špiónů (museli je učit jazyk a zvyky Japonců).