Před necelým rokem jsem psal o konferenci o asijsko-pacifické ekonomické spolupráci, která se zapsala do povědomí Kanaďanů tím, že během ní byly na kanadské poměry dost drasticky rozehnané demonstrace studentů za dodržování lidských práv v zemích zúčastněných státníků. Celá záležitost se teprve nedávno začala projednávat před policejní komisí projednávající stížnosti veřejnosti na chování policie, která má vyšetřit přiměřenost či nepřiměřenost chování policie při onon zásahu. Postižení studenti si stěžuji např. i na to, že se policie udajně snažila některé z nich preventivně zastrašit, držela je ve vazbě po dobu jednání konference, strhávala a zabavovala jejich protestní transparenty, či prováděla bezpředmětné úplné osobní prohlídky zadržených dívek, a že tento tvrdý zásah byl proveden na přímý příkaz kanadského ministerského předsedy Jeana Chrétiena, který prý slíbil dnes již sesazenému indonézskému presidentu Suhartovi, že se během konference nebudou konat žádné demonstrace proti němu a jeho režimu, že se postará o to, aby demonstranti nebyli nikomu na očích. Existují o tom prý písemné dokumenty. Objevily se obavy z toho, že další dokumenty byly mezitím zničeny a z toho, že nějaký nižší úředník vezme (bude mít nařízeno aby vzal) celou vinu za všechno na sebe.

Celá opozice v parlamentě jednotně již několik dní min. předsedovi předhazuje, že mu byla milejší spokojenost nějakého asijského diktátora než právo kanadských studentů na svobodu projevu. Ten teď asi lituje žertu o pepři/paprice, který vloni v souvislosti s incidentem na konferenci pronesl. Včera se už studentům i trochu omluvil a prohlásil, že komise se jistě dobere pravdy. Přitom však zatím naznačuje, že v Kanadě není zvykem, aby ministerský předseda vypovídal před jakoukoliv komisí. Ovšem nadavný Clintonův výslech před velkou porotou je lákavým příkladem k následování. Ozývají se tu totiž hlasy, že aféra s případným politickým ovlivňováním policie nad míru, která byla nutná k zajištění fyzické bezpečnosti osob, je nesrovnatelně závažnější čin než osobní záležitosti amerického presidenta.

Objevily se zprávy o tom, že přímo v řadách policie byly pochybnosti o tom, jak se před rokem zachovat, jestli příkazy z úřadu min. předsedy nepřesahují kanadské zvyklosti. Jiná prohlášení tvrdí, že policie tvrdým zásahem proti studentům ve skutečnosti chránila studenty před možností napadení a zastřelení Suhartovou ochrankou. Teprve teď vyšlo najevo, že Suhartovi bylo povoleno si sebou přivézt ozbrojené agenty - prý na základě principu reciprocity, protože náš min. předseda si sebou do zahraničí také začal vozit svoje ozbrojence. Těch Indonézanů však tenkrát přijelo moc a nedodržovali pravidla hry, která byla domluvena, ptali se jestli můžou střilet do demonstrantů a v hotelu, kde byl Suharto ubytován se prý odehrávaly divoké honičky kanadské policie se Suhartovu ochrankou, jako vystřižené ze starých grotesek o Keystoneských policajtech. Pět indonézských tajných agentů bylo při tom zatčeno a vypovězeno ze země. Mířilo se při tom zbraněmi.

O tom všem se tu teď moc diskutuje - jestli má mít přednost zahraniční obchod nebo lidská práva, jestli tu vlastně chceme návštěvníky, kteří si sebou vozí takovou nebezpečnou ochranku, jestli tenkrát byla ohrožena svoboda projevu nebo ne, atd. Vypadá to zatím, že se tuto aféru nepodaří nijak rychle sprovodit ze světa, že ona komise bude brát svoji práci velice vážně, protože veřejnost by se v této záležitosti ráda dozvěela plnou pravdu a chtěla by, aby se z toho vyvodily závěry pro podobné budoucí situace (např. v létě 1999 se u nás ve Winnipegu budou konat Panamerické sportovní hry, na které bude možná chtít přijet i Fidel Castro, který prý sebou vozí tu největší osobní stráž na světě, která je připravena zlikvidovat jakékoliv pokusy o jeho likvidaci, kterých už asi bylo hodně). Není prý např. vůbec jasné, co by stalo, kdyby takový příslušník ochranky cizího politika skutečně zabil kanadského demonstranta - zdali by se na něj vztahovala diplomatická imunita nebo by skončil před kanadským soudem.

OSN nedávno opět už pátý rok za sebou vyhodnotilo Kanadu na 1. místě mezi všemi státy světa pokud jde o možnosti rozvoje jednotlivce (je na to jakýsi koeficient rozvoje lidské osobnosti, jehož hodnota vyšla pro Kanadu největší). A to přesto, že tu roste počet chudých lidí. V relativním počtu lidí, kteří žijí nad hranicí chudoby, letos Kanada totiž klesla až na 10. místo - je tedy 9 jiných zemí, kteří mají menší procento chudých obyvatel, než má Kanada.

Rozhodně se dá říci, že se Kanadě hlavně v posledních dvou desetiletích podařilo možná nejlépe ze všech zemí na světě vyřešit pokojné soužití lidí nejrůznějšího původu, barvy pleti, přesvědčení, atd.

Farmáři na prériích mají už týden velké potíže s vývozem svých produktů do sousedních amerických států. Minnesota, Severní a Jižní Dakota, Montana a Idaho zavedly de facto blokádu na dovoz zemědělských produktů z Kanady prováděním přísných prohlídek úplně všech kanadských náklaďáků, které překračují jejich hranice. Oficiálně si stěžuji, že Kanaďané často překračují povolenou váhu svých vozidel a že kanadské zemědělské produkty obsahují zakázané chemikálie. Kanaďané tvrdí, že to není pravda a že opatření amerických států jsou v rozporu se severoamerickou dohodou o volném obchodě NAFTA a chtějí na americké federální vládě, aby zasáhla. Guvernéři oněch pěti států ovšem zatím nechtějí svou federální vládu poslechnout. Naopak jejich akce má zřejmě upoutat pozornost Washingtonu na problémy amerických zemědělců, kteří prý bankrotují, protože v důsledku ekonomického zhroucení Asie ztratili odběratele, zatímco proud kanadských naklaďáků s levným kanadským masem a obilím se řítí kolem jejich upadajících farem ...

Kanadští zemědělci mají ovšem letos výhodu nad svými americkými konkurenty díky slabému kanadskému dolaru. Ten se v posledních týdnech sice trochu vzpamatoval, ale stále fluktuuje někde mezi 65 a 66 US centy (v době, kdo to píšu se dokonce vyšplhal na 0.6605 US$ (okamžitý vzájemný kurs 10 hlavních světových měn aktualizovaný snad každou minutu můžete sledovat tady). Kanadský dolar dost vyskočil nahoru při prvních zprávách o reálné možnosti jednání o sesazení presidenta Clintona. V té době také šel index na toronské burze nahoru, zatímco Dow Jones na Wall Streetu šel dolu. Kanaďané se na malou chvili začali radovat (vzpomeňte jak nedávno už začali být z ekonomické situace nervózní), že se investoři budou zase vracet z USA do Kanady. Myslím ale, ale že se teď situace zase vrátila do starých kolejí. Stejně to ale ukazuje jak iracionalně fungují světové trhy, jak se nechají ovlivnit osobními problémy jednoho člověka. Zdá se mi navíc, že u kormidla ekonomické hry stojí spekulanti, kteří také určují její pravidla. Na jejich vrtochy doplácejí lidé ve vyrobním sektoru, kteří tvoří skutečné hodnoty, poctiví podnikatelé i jejich zaměstnaci, jejichž podnik může být přes noc zlikdvidován rozmary trhu.

Po účasti na zahajovacím zasedání valného shromáždění OSN a získání nejvyššího amerického vyznamení je jihoafrický president Nelson Mandela právě nyní i na dvoudenní návštěvě Kanady, kde též obdržel nejvyšší kanadské vyznamenání a také odhalil pamětní desku Kanaďanu Johnu Humpreymu, který byl v roce 1948 autorem prvního návrhu textu Univerzální deklarace lidských práv OSN. V Kanadě se o Humpreym doposud moc nevědělo. Jednak byly spory o tom, kdo byl vlastně autorem toho prvního návrdhu, a jednak tehdejší kanadské vládě se zdála jedna jeho část příliš revoluční, při hlasování o ní se zdržela hlasování a deklaraci a jejím autorům tedy tenkrát žádnou velkou reklamu nedělala.

Zrovna dnes ale Mandela byl v Ottawě i předmětem kritiky kvůli právě probíhající jihoafricko-botswanské intervenci v Lesothu.

Vzpomeňte si jak Mandela byl mnohými také před léty považován za teroristu (v té době ho asi podporovala hodně Lybie, kam jim za to v r. 1990 přijel poděkovat a převzít mezinárodní Kadáfího cenu za lidská práva; dodnes na to asi nezapomněl, protože se nyní snaží napomáhat při řešení sporů mezi USA a Lybií; mimochodem, Kadáfímu má brzo v Kanadě vyjít knížka povídek, prý jde o čisté umění, nemá mít nic společného s politikou). Dnes se alespoň v Kanadě mluví o Mandelovi jako o jednou z nejvýznamějších člověků tohoto století. Třeba i zakladatelé izraelského státu považovaní doma za hrdiny měly u Britů před 50 lety statut aktivních teroristů. Na to by si měli vzpomenout všichni ti, kdo se snaží vyřešit všechny problémy likvidací různých teroristů, aniž by se nejdříve zamysleli nad tím, co ty lidi dohání k jejich mnohdy zoufalým činům.

Mimo jiné, Mandela velice podpořil Clintona v jeho osobních problémech. Prohlásil o něm, že žádný jiný americký president neudělal tolik pro zlepšení situace černochů v USA i v Africe jako Clinton.

Měli jsme tu letos celý podzim velice hezký a slunečný. Až do konce minulého týdne bylo ve dne dost teplo (až 28°C) a až do 18. září se dalo letos plavat v řece v Pinawě (být ve vode až hodinu aniž člověku byla zima). Normalně to jde tak to 10. záři, vyjímečně do 15. září. Ještě i poslední oficiální letní den, 22. září jsem letos vydržel v řece alespoň 5 minut. O víkendu se už ale hodně ochladilo a teď je tu typické podzimní podmračené pocasi. Pořád ještě ale relativně teplo, zatím se nevyskytly žádné noční mrazy, které by tu teď už mohly být. Počasí bylo tak příznivé, že žně tu už letos skončily.

A dnes asi 150 lidí postávalo před zdí Tim Horton's doughnut shop (jakási americká kavárna či spíše koblihárna) v Sydney v Novém Skotsku (na ostrově Cape Breton), na níž se jim prý zjevila hlava Krista. Avšak jiní lidé ať se na tu zeď dívali jak nejlépe mohli, tam ale žádný obličej neviděli a prohlašovali, že ti ostatní, kteří tam něco vidí, snad musí být všichni nadrogovaní. Přesto jedna paní říkala do rádia, že to vidění ji poznamenalo na celý život a bude teď častěji chodit do kostela.