Dnes se opět na celý den udělalo krásně slunečno s teplotou kolem 20°C, takže bylo příjemné vyrazit na delší výlet na kole. Přitom jsme potkali velikou želvu s krunýřem o průměru asi 35 cm, která jistě musela být mnoho desítek let stará, mnohem větší než všechny předchozí želvy, které jsem tu potkal. Měla tlusté zdánlivě nemotorné nohy pokryté tvrdými šupinami, dlouhý ocas, který vypadal přesně jako dračí ocas z pohádek a trojúhelníkovou hlavu. Když otevřela tlamu, vypadal její růžový vnitřek jako malý šlehající plamínek. Dohromady to vypadalo jako malé prehistorické monstrum. Protože se mi zdálo, že se usadila moc blízko u kraje silnice, chtěl jsem ji odnést do příkopu (tak jako několik mladých želviček v minulosti). Jenže tahle stará potvora se na svých tlustých nožičkách pohybovala velice rychle a když jsem se k ní zezadu přibližoval, abych ji vzal za krunýř, tak se stejně rychle stačila na místě otočit a bleskurychle směrem ke mně chňapnout svou ohňovou dost velikou tlamou. Pak se neustále nevraživě otáčela směrem k nám a snad i trošinku syčela. Samozřejmě mně přešla chuť na jakékoliv další nabídky pomoci. Bylo to stejně zbytečné, když jsme se dostatečně vzdálili, pěkně čile zmizela v příkopě. Později jsem si uvědomil, že to bylo moje první setkání s želvou, která se nazývá aligator snapping turtle (aligátorová chňapající želva).

A teď mi ještě více vrtá hlavou, jak tak velké zvíře může přežít -30 až -40°C na dně zamrzlých jezer a bažin - nebo kde vlastně?

Podle zmínky v rádiu CBC si lidé na severu Alberty asi teprve nedávno pořádně uvědomili, že tam pod dvacetimetrovou vstvou hlíny doutná nepřetržitě už alespoň 100 let (podle Indiánů od nepaměti) uhlí, kterého je všude na západě Albertě za Skalistými horami hodně. Asi jen díky tomu, že je tu zatím dostatek jiné levnější a čistčí energie se ho nikdo nepokusil ve velkém těžit. Jinak by Skalisté hory dopadly jako Krušné v Čechách. V malých šachtách ho těžili jen chvíli v minulém století první evropští ussedlíci.

Vznícení jedné uhelné žíly, která u dna kaňonu Řeky starého muže u Lethbridge vycházela až k povrchu (přes řeku od míst, kde se uhlí před těmi sto lety těžilo) jsem osobně zažil, když jsem v Lethbridge žil. V tom případě se ho podařilo během několika dní uhasit.