Dvě procházky lesem, 30.11. a 9.12. 2014 (+ další 10.12. a část 11.12. 2014)

(Ledové "květy", poslední hřiby, staré pařezy, rozpadající se prastarý kmen)

Chtěl bych vás ještě trochu více seznámit s mým nejbližším lesem, do kterého se dostanu z domova za 3 minuty a 15 vteřin přechodem přes největší vyasfaltovanou plochu na našem ostrově (obklopenou několika obchody, kavárnou, pizzerii, poštou, zdravotním střediskem, lékárnou, galerií, veřejnou knihovnou, pojišťovnou a družstevní bankou). Les začíná hned za knihovnou. Přesto, že se tento les nachází vedle hlavního centra ostrova, dává docela dobrý obraz dešťových (pra)lesů této oblasti. Snadno přístupná pro rychlou procházku je jeho nejbližší část o velikosti asi 500×500 m díky kruhové stezce asi 1 km dlouhé s několika odbočkami. Přitom se v ní nachází i mnoho tajemně vypadajících míst a několik potůčků. Jeden z nich teče v docela hlubokém mini-kaňonu a při lijácích se mění v dravou říčku. Je to všechno v nadmořské výšce pouhých 30-35 m.

Podle stejnojmenné přilehlé zátoky s přístavištěm trajektu, který nás spojuje s velkým Vancouverovým ostrovem (městem Campbell River) desetiminutovou plavbou, se tato lokalita (osada?) nazývá Quathiaski Cove. Po nějakou dobu po r. 1880 byla dokonce největším obchodním centrem (díky zastávce parníků z Vancouveru) pro přilehlé ostrovy, než tuto roli převzalo až o několik let později založené město Campbell River (které má dnes více než 30 tisíc obyvatel, zatímco Q. C. zůstala malou osadou).

Druhé mrazivé období této zimy tady se konalo už od 28.11 do 4.12. Přitom teplota klesla první dvě noci po sobě až na -8°C a to už stačilo na to, aby povrch půdy v tomto lese zmrzl (na rozdíl od předchozího mrazivého týdne). Přitom to nastalo hned po předchozích několikadenních silných lijácích když byla země ještě přesycena vodou. To vedlo na některých místech k "vykvetení" zajímavých formací tenkých ledových krystalků: Kliknutím na většinu fotografií se zobrazí jejich větší verze Ty malé hnědé "drobky" zvednuté ledem ze země jsou všudypřítomné kousky tlejícího dřeva z odumřelých stromů a pařezů.
Totéž co na předchozím snímku, ale s bleskem:

Přesto jsem ještě našel celkem pět hřibů, už na kámen zmrzlých, protože mírně mrzlo celý den. (Po jejich rozmrznutí doma se z nich ukázaly dobrými, nečervavými jen dva, které jsem hned usmažil. To byly už nejspíš úplně poslední jedlé houby, které jsem letos našel.) Dva z nich jsou zde: Tady jsou ještě jednou na snímku ukazujícím více z jejich okolí - rostly na svahu kopečku, který byl pozůstatkem už hodně rozpadlého odumřelého pahýlu stromu nebo už i lidmi vytvořeného pařezů. Ta třetí houba napravo od nich byla nejedlá holubinka:

První dřevorubci se v Quathiaski Cove objevili na počátku 80. let 19. století. Dá se předpokládat, že se pustili do práce nejprve v nejbližším okolí, takže les o němž se tu mluví byl (vůbec poprvé ve své historii) vykácen už asi před 120 až 130 lety - tak staré jsou tedy všechny pařezy na následujících fotografiích (po druhé se na tomto místě zatím nekácelo):

Ty pařezy jsou tak vysoké proto, že se tenkrát stromy ještě kácely ručně. Velké stromy mívají těsně nad zemí mnohem větší průměr než několik metrů nad zemí. Řez v takové výšce ušetřil dřevorubcům mnoho práce. Přesto pokácení jednoho silnějšího stromu mohlo trvat několik dní. Do kmene se nejprve udělaly záseky, do nichž se vetkla prkna, na nichž dva muži stáli na protějších stranách kmene a tahali za opačné konce velké břichaté pily. Dobové obrázky takového kácení najdete např. zde (je to i nářek nad tím jak první Evropané u pobřeží Pacifiku, mnohdy i zcela zbytečně, zničili během krátké doby po jejich objevení ty největší, nejkrásnější stromy, které jinak mohly žít ještě několik století).

V Britské Kolumbii bylo do dneška už vykáceno více než 90% všech snadno dostupných původních údolních pralesů. A dřevařské firmy by nejraději vykácely i ten malý zbytek a lezou i stále výše do hor. Několik kousků zbylých původních pralesů se podařilo (doufejme, že natrvalo) zachránit díky masovým protestům ochranářů, domorodců a i turistického průmyslu (Záliv Clayoquot, Stein Valley (Skryté údolí)). O záchranu každého dalšího kousku původního pralesa je nutno vést nerovný boj s dřevaři. Ostrov Quadra byl už dávno vykácen celý a i v současnosti tu stále probíhá na některých místech kácení "druhého porostu."

Celosvětově zbývá už jen 20% původních nikdy nekácených pralesů, včetně Amazonie, kde v současnosti asi probíhá největší destrukce dešťových pralesů. Např. letos v září tam v Peru ilegální dřevorubci překračující hranice z Brazílie zabili čtyři indiánské aktivisty, kteří bránili své území před vykácením: viz rozhovor s vdovami po dvou z nich na konferenci COP 20 v Limě. (Peru je čtvrtá nejnebezpečnější země na světě pro ochránce životního prostředí.)

Při tom ručním kácení před 100 lety snad půda mezi pařezy alespoň nebyla zničena tolik jako při holosečích pomocí těžkých stromů v současnosti, po nichž bývá horní vrstva humusu zcela překopaná, bez vegetace první roky po vykácení. Alespoň tam pak začínají vysazovat nové sazenice. Jsem zvědavý, jestli se současnými metodami vykácený les za 100 let tak dobře obnoví jako ten náš:

Na zemi pomalu tleje i mnoho starých kmenů různé velikosti, někdy i v několika patrech nad sebou. Některé mohly kdysi dávno odumřít samy, u jiných je zřejmé, že byly pokáceny. Mohly tam být ponechány třeba proto, že až po pokácení se ukázalo, že práce spojená s jejich odtažením a odvozem se nevyplatí kvůli malé kvalitě jejich dřeva: Na předchozích dvou snímcích je tentýž tlející kmen. Z jedné strany už málem splývá s terénem, na druhé je stále vidět, že se jedná o starý kmen.

Před 9.12. už zase bylo několik dní dost teplo, silné lijáky a větry. Dopoledne skončila silná celonoční vichřice a když přestal i déšť, šel jsem se podívat, co je nového v lese. Žádné nové houby, kromě těch nejedlých holubinek nahoře. Poškozené můstky, popadané větve a polámané stromy a hlavně veliký kus starého, dávno odumřelého stromu zavalil stezku pod ním. Musí být hodně starý, protože kousky, které z něho pomalu odpadávají, už kolem něj vytvořili kopeček, jehož vršek je až dva metry nad okolním terénem. Na následujících dvou fotografiích je nejprve srovnání jak tento mrtvý strom vypadal před a po té noční vichřici. Fotografie nalevo je ze 30.11. při -2°C, fotografie napravo z 9.12. při +12°C. Téměř se mi podařilo udělat obě fotografie ze stejného místa, až na to, že ta pravá je z trochu větší dálky a malinko více zprava. Takže i když se mrtvý kmen na pravém snímku zdá být o něco užší, jeho část viditelná na fotografiích se ve skutečnosti téměř nezměnila. Jen z jeho spodní části z okolí toho "vykousnutí" na pravé straně, kde se po vichřici objevila v kmenu průchozí dírka, vypadlo několik kusů dřeva. Ta velká hromada, která zavalila stezku napravo od kmenu, se ale odštípla z jeho nejvyšší části, nacházející se nad horním okrajem těchto fotografií.

V noci z 9. na 10.12. byla zase vichřice, skoro stejně silná jako ta předchozí. Déšť však pokračoval hodně po celý den. Až když později odpoledne konečně zeslábl, Šel jsem se tam zase podívat. Nic dalšího velkého z mrtvého stromu nespadlo. Snažil jsem se konečně vyfotit vršek toho kmenu, když jsem před tím doma studiem fotek z předešlého dne zjistil, že ho nikde nemám a že ten největší kus musel spadnout odtud. Moc to ale proti nebi v tom zamračeném počátku soumraku nešlo. Je tam alespoň vidět ten zbylý trs mladých huckleberries a pod nimi snad jeden obnažený kořen visící po té čerstvě odštípnuté ploše. Ty spadlé mladé stromečky z poslední fotky nad tímto textem byly jejich blízkými sousedy. (Mnohem lepší snímek z 11.12. je dole.)

Při dalším probíhání stezky jsem si uvědomil, že je všude po lese spousta malebných starých pařezů, z nichž vyrůstají keře a stromy různých velikostí. Ty největší stromy "mateřský" pařez už skoro úplně obklopily svými kořeny. Několik jsem se jich hned pokusil zachytit na těch zbývajících fotkách dole a ve videu nahoře napravo.

Na následujícím snímku jsem na oba pařezy z videa zkusil blesk, který přeměnil několik kapek deště v jasné kruhové terče:

Další den (11.12.) jsem udělal při lepším osvětlení mnoho dalších snímků stromů vyrůstajících z pařezů.

Musí tu na Quadře být hodně vlhko, protože se mi zdá, že se tady ty staré pařezy rozpadají rychleji než v některých jiných místech. Je možno je ještě najít třeba i na dvorcích domků v postranních uličkách velkého Vancouveru (jehož území bylo před 150 lety také plně pokryto dešťovým pralesem) a tam vypadaly zachovaleji, i s ještě viditelnými záseky pro ta stojící prkna.