V Quebeku bylo i dnes ještě 400 tisíc lidí bez proudu. V celém Montrealu byla dodávka proudu obnovena už někdy před týdnem, ale obchody, podniky a nejrůznější instituce měly i potom nařízeno omezit pracovní dobu od 9 do 16 hodin, aby ještě neúplná rozvodná sít nebyla přetěžována. Přesto je v různých čtvrtích dodávka stále ještě občas přerušována. Tyto poruchy se ale už daří opravovat většinou během několika hodin. Dnes tam také probírali otázku, zda bylo správné, že starosta města tajil, aby zabránil zbytečné panice, že v jednu dobu zásoba pitné vody v Montrealu klesla prakticky k nule.

Castro dnes přivítal papeže na Kubě. Včera prý vyzýval obyvatele, aby si vzali placené volno z práce a přišli papeže v hojném počtu přivítat (to alespoň lidé na ulicích Havany říkali kanadským zpravodajům). Nakones se z něj ještě stane horlivý šiřitel křesťanství... A očekává se, že papež se kriticky zmíní i o přehmatech (výstřelcích? - prostě o problémech, které vznikají, když se něco přežene - angl. excesses) kapitalismu. Je zajímavé, jaké obraty může někdo udělat, aby udajně bránil nezávislost své země (anebo spíš vlastní mocenskou pozici???). Kubánští emigranti z Miami dnes v rozhovorech pro kanadský rozhlas říkali, že ještě před pěti dny by nevěřili, že to co vidí dnes ve zpravodajství z Kuby se tam může stát. Přitom jsem se dozvěděl, že na začátku 60. let organizovala hlavně katolická církev dost velký odsun dětí (bez rodičů) z Kuby do USA. To bylo v době, kdy patnáctiletí Kubánci obého pohlaví byli posíláni na pár týdnů v roce na venkov učit negramotné číst a psát. To bylo proti tradičním kubánským zvyklostem, podle nichž mladá dívka nikdy nesměla z domu bez doprovodu. Děti byly do USA posílány i proto, aby unikly této povinnosti. Moc šťastný život tam ale v církví vedených internátních školách neměly. Jejich rodiče za nimi mohli přijet až po mnoha letech. Jejich dopisy rodičům byly cenzurované jejich opatrovateli (a pak nejspíš ještě i kubánskými úřady). Závěr jedné ženy, která touto zkušeností prošla byl, že odejít měla tenkrát buď celá rodina najednou nebo raději vůbec nikdo.

Zhruba ve stejnou dobu vítal kus dál v Latinské Americe bývalý chilský diktátor Pinochet stále ještě ve funkci vrchního velitele chilské armády v čele čestné jednotky velkou kanadskou obchodní delegaci v čele s kanadským ministerským předsedou a premiéry všech provincií (kromě quebeckého, který zůstal doma organizovat likvidaci následků oné ledové bouře - i ministerský předseda se kvůli tomu připojil k delegaci až po týdnu, čímž zklamal mexické představitele, kteří se těšili na setkáni s ním). Někteří členové kanadské delegace nebyli přivítáním v čele s Pinochetem příliš nadšeni, prohlašovali ale, že to je vnitřní záležitost Chilanů, aby si tyto věci vyřídili mezi sebou. Pinochet, který má na svědomí nejspíš mnohem více lidských životů než Castro, nakonec možná soudu neunikne - právě před několika dny dal jistý chilský soudce kladnou odpověď na žádost chilské komunistické strany, aby byla vyšetřována Pinochetova odpovědnost za likvidaci jejich příslušníků a dalších občanů po Pinochetově převratu.

Různé skupiny původních obyvatel Kanady reagovaly v uplynulých dvou týdnech různě nadšeně na částečnou omluvu kanadské vlády za to, jakým způsobem se s nimi nebo s jejich předky v minulosti zacházelo. Některé stále ještě s velkou nedůvěrou. Dost si jich ale myslí, že by to mohl být alespoň začátek historické obratu ve vztazích mezi původním obyvatelstvem a evropskými přistěhovalci.

Mimochodem, Luis Riel asi zatím formalně soudně rehabilitován nebyl. Stále se jestě vede diskuze o tom, jestli je vhodné někoho, kdo byl jednou označen za zrádce, i když to bylo třeba nespravedlivé, jakkoliv rehabilitovat. Jsou lidé, kteři tvrdí, že se historie nemá nikdy za žádných okolností "přepisovat". Že naše dnešní představy nelze aplikovat zpět na historii. Že není správné se za cokoliv co se stalo v minulosti omlouvat, ani se snažit napravovat jakkoliv minulé křivdy, provádět restituce, atd.

V každém případě byl Riel rehabilitovám alespoň neformálně a ve Winnipegu mu postavili velkou sochu. (Bylo to pěkné moderní umělecké dílo - pokus o vyjádření emocí, které jím musely zmítat, hubený pokroucený Riel jako revolucionář, asi dost blízko skutečnosti. Jenže to se moc nelíbilo Métisům a Indiánům, takže se socha musela sejmout a bude se dělat nová, nebo možná už je předělaná - musím to někdy prověřit - Riel jako důstojný kulatoučký státník v upnutém obleku, jeden z řady důstojných potentátů a politiků, jejichž sochy zdobí asi všechna města světa.)

Ještě jedna oprava: koncem prosince jsem si na kanadské celnici přečetl pořádně informaci o zbraních přivážených návštěvníky Kanady. Stálo tam jen, že je každý zbraně při příjezdu povinen zaregistrovat, ne že je tam musí povinně zanechat. O zbraně jsem se nikdy moc nezajímal, tak jsem tomu dříve nikdy moc nevěnoval pozornost. Tamže ten Američan, který vloni zastřelil někde u Banffu svou pistolí nevhodně se chovajícího medvěda, ji nemusel do Kanady ilegálně pašovat, jak jsem ho v tom článku podezříval.

Bývalý kanadský hokejový "car" Alan Eagleson byl dnes zbaven členství v advokátní komoře Horní Kanady (to je historický termín pro Ontário a možná i alespoň kus Quebeku). Teď ho ještě čeká jednání o výhazovu z kanadské hokejové haly slávy navržený některými hráči.