Zhruba před dvěma lety jsem začal psát tuto sérii článků, kterou jsem nazval "Zajímavosti z Kanady (i odjinud)". První rok a půl jsem stačil psát nové články i několikrát týdně a po nějakou dobu jsem se i pokoušel referovat pokud možno o všech důležitějších událostech, které se v Kanadě děly. Zjistil jsem přitom, že dělat dobře noviny je velice těžká věc, na kterou zřejmě nemám nadání a jak jste si jistě všimli v poslední době, teď ani ne čas (díky zvýšenému pracovnímu vytížení v zaměstnání i jiným problémům). Občas sem určitě budu i nadále přidávát nové články o věcech, které mě zajímají nebo rozčilují (už jen proto, abych se občas pocvičil v češtině ^:^), ale s definitivní platností se tímto vzdávám pokusu i o neúplné průběžné aktuální zpravodajství z Kanady.

Při té příležitosti ještě alespoň dodám několik slov o dvou vlekoucích se záležitostech, o kterých jsem se kdysi zmiňoval:
1) První pokus o vyšetření aféry kolem zásahu proti demonstrantům při konferenci APEC skončil koncem minulého roku téměř jako fraška. Kvůli různým podloženým i nepodloženým obviněním odstoupil v souvislosti s činností vyšetřující komise jeden federální ministr a pak všichni členové té komise i s jejím předsedou. Od té doby byla jmenována nová komise, která nedávno znovuzahájila vyšetřování, opět s jistými problémy. Pak ale nový předseda komise právě dosáhl toho, že vláda se uvolila zaplatit právníky zastupující stěžující si studenty a teď prý uvažuje i o předvolaní ministerského předsedy k výpovědi před komisí.
2) Teprve nyní zahájila činnost komise vyšetřující, jak se mohlo stát, že vloni v březnu byla při policejním zásahu zastřelena jednou ranou ona maminka s devítiletým synem.
Obě záležitosti asi docela dobře charakterizují kanadský přístup k řešení problémů - snad to musela být právě Kanada, kde vzniklo přísloví "Boží mlýny melou pomalu, ...".

Proč jsem vlastně se Zajímavostmi před dvěma lety začal? Důvodů bylo asi hned několik: Měl jsem tenkrát nějak víc času. Jako spousta jiných jsem byl fascinován možnostmi internetu. Chtěl jsem se podělit o své zkušenosti ze světa v jazyce, který stále ještě znám nejlépe, a to i přesto, že mám obavy, že mnoho zkušeností z cizího prostředí jde na dálku jen velice težko předávát. Některé zkušenosti se musí prožít, aby jim člověk uvěřil.

Trochu jsem chtěl provokovat k přemýšlení o světě. Hlavně jsem chtěl ukázat, že svět vůbec není černobílý. Pokud máte zájem, čtěte dál - pokusím se velice stručně se podělit o své dojmy získané při pozorování světa z prázdného kanadského vnitrozemí, kde je možná trochu víc času o všem přemýšlet:

Zhruba stejné problémy se vyskytují všude, takže pouhá změna systému (státního/společenského zřízení) většinou moc nepomůže, nezmění-li se taky přístup lidí. Není možná ani tak moc důležité, kdo co vlastní, jako spíše jak se lidé k sobě chovají, jak dobré jsou zákony znesnadňující činnost všelijakým podvodníkům (neboli jak dobrá jsou pravidla pro vzájemnou interakci lidí) a jak důsledně se kontroluje jejich dodržování.

Zhruba stejná skupina ambiciózních oportunistů se nahrne tam, kde je možné se v tom kterém společenském systému nejsnáze dostat k moci. V kapitalismu je to do vedení bank a velkých firem, v socialismu a podobných systémech do vedení různých "revolučních" stran, v církevních státech do církevní hierarchie. Když nejsou pod účinou kontrolou, dokáží takoví lidé pokazit i reformní hnutí, která začala s těmi nejlepšími úmysly.

Nedávno jsem poslouchal interview s ruským spisovatelem Viktorem Jerofejevem (audio, v angličtině), který je považován za jakéhosi představitele nových tendencí v ruské literatuře. Říkal, že příslušníci všech předchozích proudů ruské literatury, ať už to v nedávné době byli oficiální socialističtí realisté nebo různé příslušníci různých disidentských směrů, měli společné to, že vždy usilovali o reformu společnosti. Předpokládali, že lidé jsou v jádru dobří, že jen stačí změnit systém podle představ té či oné ideologie, a všechno se obrátí k dobrému. Skupina spisovatelů kolem Jerefejeva se programově vzdala snahy o reformu společnosti, uvažují spíše o tom, jak dobrý je vlastně člověk a o tom, jak povznést úroveň jednotlivce.

Na začátku onoho fascinujícího roku 1990 (kdy jsem události v Čechách a okolí sledoval až z dalekého Japonska), jsem čekal, že v Čechách se nejprve provede demokratizace a zavede pořádné důsledné zákonodárství a pak se teprve může přistoupit k privatizaci a změnám vlastnictví. A že se ponechá všechno dobré z minulého systému a spojí se to jen s dobrými věcmi, které vymysleli lidé jinde ve světě. Tak se mi to alespoň zdálo být logické. Minimálně by bylo dobré si předem důkladně promyslet, jaké asi následky by mohly mít jednotlivé zaváděné změny. Takže jsem byl docela zklamaný tím, že se lidé (nebo snad jen politici?) v Čechách rozhodli opakovat chyby jiných. Třeba na to, že úplně neregulovaný trh moc nic nevyřeší přišli dávno už i v severní Americe. Ale jak jsem už napsal před chvilkou, některé zkušenosti je třeba zažít na vlastní kůži, aby jim člověk uvěřil.

Záleží ovšem také na tom, jakou společnost vlastně chcete - jestli takovou, ve které je příjemné žít převážné většině obyvatelstva, nebo třeba takovou, v níž je sice možno neomezeně zbohatnout a přitom vám nevadí, že kolem poměrně malé skupiny štastlivců, kterým se to podaří, je pak dost neštastných lidí, kteří se nejsou schopni v atmosféře vypjaté soutěživosti udržet ani někde uprostřed na ještě přijatelné životní úrovni - tomu se v angličtině říká "dog-eat-dog world" - svět v němž pes požírá psa (člověk člověka, jedna firma druhou, atd.).

Lidé jsou různí, někteří jsou rození podnikatelé, jiní se zase spíše nechají vést jinými. Někteří nejraději všechno dělají sami, jiní se zase nejlépe cítí jako součást velkého kolektivu. Ve skutečně pluralitní společnosti by se měli cítit dobře všichni, žádný přístup k životu a ke světu by neměl být zvýhodňován na úkor jiného. Mohly by se naopak velice dobře doplňovat. Byl nesmysl se snažit všechny občany předělat na kolektivisty, jak se to snažili kdysi dělat komunisté, ale je stejný nesmysl předělávat všechny na kapitalisty, jak se to dost pokoušel dělat pan Klaus. To je ale problém všech politických systémů založených na soutěži politických stran. Jakmile se nějaká strana dostane k moci, snaží se celý stát předělat výhradně podle svých představ, přestože volební systém ji třeba umožnil dostat se k absolutní moci i když reprezentuje názory jen menšiny obyvatel a přestože, když byla v opozici, si vehementně stěžovala na podobné počínání svých protivníků.

Pokud je někdo přesvědčen, že je takový individualista, že ostatní lidi vůbec nepotřebuje, dokažte to odstěhováním se do nějakého izolovaného místa, třeba uprostřed velice krásné přírody, ale alespoň stovky kilometrů od ostatních lidi. Určitě se vám to bude nějakou dobu líbit, ale velká většina lidí se dříve či později bude snažit dostat někam zpět blíže k ostatním lidem - třeba alespoň na víkendy jezdit se dívat na davy lidí v nějakém velkém městě. Protože člověk je v podstatě tvor velice kolektivni. V každém případě práva každého člověka by měla končit tam, kde začínají práva ostatních.

Někdy je asi potřeba udělat čáru za minulosti a pokusit se o národní usmíření všech složek společnosti a smířit se s tím, že úplně všechny právní a materiální křivdy, které se v minulosti staly, prostě není v lidských silách napravit. Lidé by neměli byt vylučováni ze žádného povolání jen proto, že mají nebo v minulosti měli přesvědčení, které se jiným může zdát nesprávné nebo i škodlivé. Důležité není přesvědčení, ale činy. Pokud se někdo dopouští nebo dopouštěl trestních činu z důvodů svého přesvědčení, to je samozřejmě jiná otázka.

Všude ve světě mají politici všech ideologických odstínů tendenci si myslet. že prostí občané jsou blbci, které je potřeba držet co nejdále od skutečného rozhodování. V Čechách je tato tendence možná ještě o něco silnější než je světový průměr, nebo alespoň průměr tzv. demokratického světa (viz nedávný článek Britských listů o nedemokratickém elitářství). Přitom třeba ten vzrušující týden po sovětské invazi v srpnu 1968 ukázal, že země dokázala perfektně fungovat bez jakéhokoliv vedení a dokonce klást docela účinný odpor okupantům. Pokud by všichni občané měli možnost spolurozhodovat o veškerém dění ve státě, věřím, že by po počátečních omylech začali brzo dělat kolektivně v průměru moudřejší rozhodnutí než malá skupina politiků.

Na druhé straně je fakt, že většina lidí všude na světě je stále ještě dost pohodlná v tom smyslu, že se jí moc nechce si lámat hlavu starostmi o věci veřejné, a byli by nejraději, kdyby jim nějaká osvícená vláda zařídila dobrý život. Nebo jsou v takové pohodlnosti udržováni systémem, konzumní společností? Někdy to vypadá trochu jako začarovaný kruh. Fakt je, že pokud se lidé nerozhodnou ten kruh nějak prorazit a účast na spolurozhodování požadovat, nedostanou ji. Určitě se nikdy nebudou všichni zajímat a starat o všechno, každý má jiné priority a jiný okruh problémů, které se ho nejvíce dotýkají. Určitě by se ale našlo mnohonásobně více lidí, než je současná zhruba tisícovka, která v každém státě rozhoduje o všem, kteří by se už dnes rádi podíleli na spolurozhodování o svých osudech.

Demokracie znamená doslova "vláda lidu". Myslí se tím všichni lidé v zemi. Politici nejsou teoreticky nic víc než zaměstnanci občanů, kteří si je platí ze svých daní, a měli by tedy neustále jednat podle příkazů svých zaměstnavatelů, tj. všech občanů země. Mnoho lidí se neustále ohání demokracií. Málokdy ale řeknou, co si pod tím pojmem vlastně představují. Mám obavy, že mnozí si demokracii pletou se snahou o zachování svých privilégií.

Nejlépe by se problémy světa vyřešily, kdyby se každý zkoušel alespoň občas (každý den chvilku) vcítit do situace a myšlení ostatních lidí, nejlépe těch, které považuje za své největší nepřátele nebo konkurenty.

Někdy budu třeba zase pokračovat ...