Dnes končí v Královském ontárijském muzeu v Torontu výstava prací Johna Audubona, který v minulém století maloval divoká zvířata. Mezi nimi i několik druhů ptáků, které se ještě celkem nedávno v severní Americe vyskytovaly v nepředstavitelně velkých množstvích, které jsou však dnes vyhynulé. Zbyly po nich jen obrazy Audubona, několik vycpaných exemplářů v různých muzeích a případně i název pokrmu. Jako například po stěhovavém holubovi (anglicky: Passenger Pigeon, latinsky: Ectopistes migratorius, francouzsky: une tourte), počet jehož kusů prý po většinu 19. století převyšoval počty všech ostatních ptáků na celé planetě. Jakýsi kanadský kolonista si zaznamenal, že při jednom podzimním tahu ve 30. letech minulého století, přelétavalo po tři dni nad jeho chatou tak velké množství stěhovavých holubů, že za celé tři dny vůbec nezahlédl slunce. Jistý Alexander Wilson pozoroval jiné hejno v době tahu nad nim přelétávající a odhadl počet ptáků v něm na dvě miliardy! Jejich hnízdiště bývala desítky kilometrů dlouhá a v každém stromě jich hnízdili celé stovky. Stěhovavý holub byl tenkrát považován za nesporný symbol nevyčerpatelnosti přírody. Dnes může sloužit leda jako typický symbol vymírání zvířecích druhů v severní Americe a daně, kterou platíme za technický pokrok. Poslední exemplář stěhovavého holuba zemřel v cincinnatské ZOO 1. září 1914. Stěhovaví holubi vymřeli díky intenzivnímu lovu (především vybíráním jejich holoubat v obrovském množství z hnízd) a značné redukci plochy lesů, hlavně těch, které produkovaly různé oříšky, jimiž se stěhovaví holubi hlavně živili. Ten quebecký pokrm, jehož byl stěhovavý holub kdysi hlavní součástí, se podle jeho francouzského jména nazývá tourtiere. Ve srovnání třeba se stěhovavými holuby tedy bizoni, jejichž smutný osud je dodnes mnohem známější, vlastně dopadli ještě docela dobře a takové labutě trubači si už vůbec nemůžou na něco stěžovat.

Ztížení podmínek pro získáni kanadského občanství

14. 11. 1998

Kanadská federální vláda plánuje ztížit podmínky pro získaní kanadského občanství. Doposud mohl člověk podat žádost o získání kanadského občanství po té, co měl trvalé bydliště na území Kanady celkem alespoň po dobu tří let během posledních pěti let před podáním žádosti. Vůbec jsem ale nevěděl, že to naprosto neznamenalo, že člověk musel ty tři roky být skutečně fyzicky přítomen v Kanadě - stačilo si tady koupit dům, platit daně nebo sem přestěhovat alespoň některé členy rodiny. Nová pravidla budou vyžadovat, aby součet doby, po níž je žadatel skutečně fyzicky přítomen v Kanadě, byl alepoň tři roky během oněch pěti let. Někteří kritikové tvrdí, že nová pravidla ekonomicky poškodí Kanadu, protože bohatí zájemci o kanadské občanství nebudou chtít fyzicky tvrdnout tři roky v Kanadě, zatímco by mohli vydělávat peníze jinde.

Také se konečně připravuje nové znění přísahy, kterou noví kanadští občané skládají při udělení občanství. V současné přísaze se hlavně slibuje věrnost a oddanost královně Alžbětě II a všem jejím dědicům a následovníkům a jen na konci tak trochu jako malý dodatek se slibuje zachovávat kanadské zákony a vykonávat povinnosti kanadského občana. Slibovat podannství nějaké královně, která má evidentně jiné postaveni, než normální občan, je přežitek principiálně neslučitelný s demokracií chápanou jako společenství lidí, kteří mají všichni stejná práva a stejné možnosti a spoustě nových kanadských občanů se to vůbec nelíbí (ti co se tady narodili, nic takového slibovat nemusí). Naštěstí se přísaha provádí hromadně, takže při pasáži o královně bylo alespoň možno mlčet. Nová přísaha bude prý klást důraz na Kanadu.

Ztracená atomová bomba

14. 11. 1998

První americká atomová bomba ztracená v akci byla prý ztracena v Kanadě. Byla to prý neaktivní bomba (na místě plutoniové rozbušky měla olověný pohlcovač neutronů) Mark IV Fat Man, která skončila někde na dně průlivu Hecate mezi pobřežím Britské Kolumbie a Ostrovy královny Charlotty. Vyhodila ji tam 13. 2. 1950 zřejmě duchapřítomně posádka obřího amerického bombardéru B-36 po té co tři motory jejich letadla začaly hořet při cvičném bombardovacím letu z Aljašky do Texasu (proč museli při cvičném letu sebou tahat skutečnou bombu?). Všech 17 členů posádky pak vyskákalo padákem, 12 z nich bylo zachráněno a o zbývajícich pěti se předpokládá, že se utopili. Letadlo pak narazilo do hory Kolaget a jeho zbytky tam jsou doposud. Nedávno z nich skupina občanů z nedalekého města Terrace odmontovala kulometné věže a jiné součásti, které chce umístit v muzeu věnovanému havárii. Jenže jak se po akci dozvěděli, cokoliv brát z místa neštestí, které se událo před více než dvěma lety je protizákonné a proto se tato zpráva dostala do novin. I když některé údaje o této havárii byly v poslední době oficiálně uvolněny z tajných vojenských archivů, mezí místními lidmi stále jestě koluje kolem ní mnoho dohadů. Např., že pilot zůstal na palubě až do okamžiku havárie a že bomba ve skutečnosti deaktivována (zajištěna proti výbuchu) nebyla.

V každém případě je asi lépe, že bomba sedí zapíchnutá do mořského dna, než aby se z ní uvolnily do ovzduší radioaktivní prvky po nárazu letadla na zem. Co se stane, až koroze proděraví obal bomby? Budeme do té doby bombu schopni nalézt a odstranit? Stačí se kolem ní do té doby vytvrořit ochranný obal z takového druhu sedimentů, které zamezí difuzi radioaktivních prvků ze zkorodované bomby? Nezdá se vám taky, že lidstvo v době jaderných závodů ve zbrojení kolektivně ztratilo rozum? Nebo alespoň politikové, kteří to všechno vedli.

Snaha o úplné zničení jaderných zbraní

14. 11. 1998

Mexico, Jižní Afrika, Nový Zéland, Brazílie, Egypt, Švédsko a Irsko se v mezinárodní politice postavily do čela snahy o úplnou likvidaci všech jaderných zbraní. Navrhují to v rezoluci, o níž má právě hlasovat OSN. Spojené státy, Británie a Francie jsou velice proti. USA tvrdě prosazují, aby všichni členové NATO hlasovali proti této rezoluci. Současná strategie NATO stále spočívá na odstrašování pomocí jaderných zbraní. Kanada a Německo by ale snahu o likvidaci jaderných zbraní chtěli podpořit alespoň tím, že se zdrží hlasování. Kanadský ministr zahraničí se zrovna neplánovaně zastavil v Bonnu, kde se domlouvá se svým německým kolegou jak to udělat, aby při tom moc nerozlobili svého velkého spojence.

Americké čluny ostřelovaly kanadské pobřeží

14. 11. 1998

U jihozápadního pobřeží Vancouvera ostrova v Průlivu Juana de Fucy je celkem malá kanadská námořní střelnice (asi 10 krát 25 km mezi kanadským pobřežím a kanadsko-americkými hranicemi, které se táhnou zhruba prostředkem průlivu, kterou smí používat pro své cvičné střelby i americké námořnictvo. Kanadské námořnictvo tam smí střilet jen rovnoběžně s pobřežím když je ve směru střelby vidět alespoň na 10,5 km. Jaká bezpečností pravidla mají při střelbách Američané není známo. Pobřeží tam vypadá dost pustě, vede po něm ale dlouhá oblíbená turistická stezka. Skupina kanadských turistů se na ní ve čtvrtek 12. 11. musela skrýt za stojící (jsou tam některé ještě stále hodně tlusté) i ležící stromy, když se střelba z padesátimilimetrových těžkých kulometů ze dvou tam cvičících člunů amerického námořnictva příliš přiblížila k místu, kde se nacházeli a jedna ze střel odražených od povrchu vody zasáhla pláž kousek od nich. Pozorovali pak Američany jak stříleli všude kolem sebe ve velkém oblouku, který přetínal i pobřeží (a ne jen do cvičných cílů v podobě prázdných sudů), a nakonec ještě směrem ke dvou rybářským člunům a jak se pak se urychleně vzdálili do amerických vod, když se k nim ty rybářské čluny začaly přibližovat. Teprve pak se turisté odvážili zvednout a odešli incident ohlásit na policii. Což mělo za následek, že kanadské námořnictvo zakázalo Američanům střelnici používat, dokud incident nevyšetří a nepodají o tom kanadské straně zprávu.

Oba čluny s vysokou manévrovací schopností patřily americkým námořním rezervistům a jejich posádky se asi chtěly jen trochu "vyblbnout" a budou za to nejspíš mít nějaké disciplinární řízení. Vzpomínám na vzdáleně podobný incident někdy před osmi lety, když jsem žil v Japonsku. Tam několik amerických stíhaček při cvičných letech u Tokijského zálivu zřejmě schválně přelétávalo tak nízko nad malými soukromými japonskými plachetnicemi, až se jim jich několik podařilo proudem vzduchu převrátit. To ale bylo někdy kolem výročí japonského útoku na Pearl Harbor, kdy na některých kanálech japonské televize šlo hodně japonských válečných filmů odehrávajících se na začátku války, kdy Japonci ještě jen vítězili a v těch filmech teklo mnoho americké krve, a tak docela chápu, že jestli to některý z těch současných amerických pilotů viděl, tak ho druhý den mohlo napadnout odreagovat si svoje pohoršení nad těmi filmy na japonských plachetnicích.

To mi připomělo, že na některých kanálech soukromých japonských televizních společností tekla krev (většinou japonská, současná i historická) velice často (zatímco na jiné kanaly, hlavně na dva státní vzdělávací, bylo velice poučné a příjemné se dívat). To mi připadalo být v příkrém a dost nepochopitelném kontrastu k malé zločinosti, kterou se Japonsko pyšnilo. Že by snad Japoncům s kriminálními sklony stačilo si je vybít jen díváním se na tu krev na obrazovce? Nebo to byla novinka, která teprve později přinesla své neblahé ovoce? Alespoň nějakou dobu po mém odjezdu v r. 1991, když jsem ještě dost pilně stačil sledovat i co je nového v Japonsku, se i v Japonsku vyskytl první masový vrah dětí, který se prý inspiroval z televizních krváků. To jsem se ale dostal nějak daleko od původního namětu ...