Právě jsem se vrátil z malého výletu s Evou a Zuzanou do Minneapolisu v sousedním americkém státě Minnesota (už jsem jím alespoň dvakrát projel, z toho jednou na kole, ale zatím jsem neměl moc čas si ho pořádně prohlédnout). Vlastní Minneapolis má necelého půl miliónu obyvatel. Je součástí velkého souměstí (tady většina velkých měst stále ještě neprošla fází slučování jednotlivých čtvrtí, které mají status samostatných měst, v jediné město), které má asi 2,5 miliónu obyvatel. Z nich jsou nejznámější Minneapolis a St. Paul, které tvoří centrum (downtown) celého souměstí a souhrně jsou známy pod názvem Twin Cities (města dvojčata). Minneapolis je po silnici vzdálen od Winnipegu asi 700 km a leží na březích už hodně zmohutnělé řeky Mississipi, jejíž tok začíná asi 300km na severozápad od Minneapolisu u města Bemidji (v těsné blízkosti rozvodí severního ledového oceánu a Atlantiku) v jednom z desetisíců malých i velkých jezer, kterými je Minnesota pokryta. Jsou to pozůstatky obrovského ledovcového jezera, kterému geologové dali název Agassiz, které na konci poslední doby ledové, dokud k severu ustupující tající ledovcová hradba zabraňovala odtoku vody na sever, pokrývalo Minnesotu, Manitobu, velkou část severní Dakoty a okolní území. Stejného původu jsou i četná manitobská jezera včetně těch největších dvou - jezer Winnipeg a Manitoba.

Na rozdíl od Winnipegu, který je v téměř dokonalé rovině, leží Minneapolis už v dosti zvlněné krajině. Centrum Minneapolisu je na mírném návrší a tak výškové budovy, které se tam nacházejí (kterých je více a jsou vyšší než ve Winnipegu - tady se jedna z nich zrcadlí v šikmé stěně svého zcela proskleného souseda) působí obzvláště v noci z dálky velice impozantně. Jsou všechny pospojované systémem uzavřených prosklených průchodů, zvaným skyway (cesta nebem) většinou minimálně v úrovni prvního patra nad ulicemi, z kterého je dobrý výhled na pouliční ruch. Něco podobného máme ve Winnipegu taky, umožňuje to procházet se nalehko oblečen po celém centru města i při -40^oC. V neděli vypadal tento systém průchodů a celé centrum jako město duchů, všechno, včetně nejrůznějších restaurací bylo zavřeno a kromě nás se v tom bludišti pohybovalo jen několik málo jiných ztracených duši (v mnohem menším Winnipegu je v neděli hodně restaurací i obchodů v centru otevřeno). V pondělí tam ale panoval velice čilý ruch. Úderem páté odpoledne naprostá většina úřadů, obchodů a i mnoho restaurací však opět zavřela, zaměstanci se vyhrnuli dolů na ulice a tam spořádaně čekali ve velkých frontách na autobusy městské hromadné dopravy, což bylo v USA docela překvapení. Je ale docela možné, že je autobusy všechny dopravily jen na velká parkoviště na okraji města, kde přesedli do svých automobilů (tzv. systém Park and Ride). Všechno ale nezavřelo, třeba obchody s knihami, kterých tam je hodně a jsou bohatě zásobené a nechají své četné návštěvníky (mezi nimi bylo i nějaké procento bezdomovců, kteří se tam současně vzdělávali i ohřívali) do sytosti si v nabízených knihách číst, aniž by je bylo nutno zakoupit. A pozdě večer se ulice centra hustě zaplnily diváky, kteří sledovali průjezd nějakého opožděného (29.12.) Santa Clause na alegorických saních.

Plechové figuríny znázorňující různé sportovce v akci před stadiónem H. Humpreyho - Metrodomem,
Eva za jednou z nich.

Místo centra bylo v neděli nabito největší nákupní středisko v USA Mall of America (viz jeden z dalších článků) v městě Bloomingtonu, které leží v jižní části minneapoského souměstí blízko letiště v St. Paul. Spíš než o nákupní středisko se jedná o velkou krytou matějskou pouť - je to obrovská hala v jejímž centru jsou nejrůznější typicky pouťové atrakce včetně kolotočů a menšího vídeňského obřího kola a teprve kolem dokola čtyři patra obchodů, které vypadají jako lóže v nějakém obrovském divadle. Najdete tam třeba i království Lega. Hodně z těch obchodu ale nabízí hlavně suvenýry a jiné předražené věci a služby. Rozhodně mi to nepřipadalo jako místo pro výhodný nákup čehokoliv. Pro šestnáctiletou Zuzanu byl možná vrcholem navštěvy Minneapolisu okamžik, kdy v Mall of America objevila fotografovací automat, který ji za pět dolarů vyfotografoval vedle Elvise Presleyho za volantem jeho auta pod nadpisem Projíždka s Elvisem (což bylo jedno ze šesti pozadí, které si bylo možno v automatu vybrat).

Obyvatelé Minneapolisu se zdáli být velice ochotní. Kdykoliv jsme někde na chviličku váhali, kterým směrem pokračovat, okamžitě se některý kolemjdoucí ptál, jestli nám může nějak pomoct. Něco podobného jsem zažil zatím jen vloni asi měsíc po skončení Olympijských her v převážně černošské Atlantě, což by možná šlo vysvětlit tréningem obyvatel Atlanty k vlídnosti k návštěvníkům her. Alespoň se mi nezdá, že by to byl jev rozšířený po celé Americe. V Minneapolisu se má za dva měsíce konat Mistrovství světa v krasobruslení ...

Holky byly nadšené faktem, že tam na každém rohu, hlavně na všech restauracích a podobných provozovnách byl nápis Now hiring (přijímáme nové pracovníky) většinou za $6.75 na hodinu i více, což je při současném výměnnem kursu blíží dvojnásobku manitobské minimální hodinové mzdy kanadských $5.40, za kterou tady mládež vykonává podobnou práci. Přitom ve Winnipegu moc podobných pracovních příležitostí není - Zuzaně to třeba trvalo pět měsíců usilovného shánění než si nedávno našla večerní zaměstnání v jedné kavárně. Takže prohlášovaly, že budou uvažovat o přestěhování do Minneapolisu, protože je tam hodně pracovních příležitostí, velice čisté ulice a hodně hezkých mužských (good-looking guys).

Taky jsem tam ale zahlédl prodejnu ojetých aut, specializující se na auta, která byla zabavena bankami zákazníkům, kteří nebyli schopni splácet půjčky, které si na nákup oněch aut vzali (bank repossessed cars). Bylo to veliké prostranství plné takových aut ... (jsou obvykle v dobrém stavu, téměř nové, proto se vyplatí inzerovat jejich původ). Osobně si myslím, že člověk musí někde žít (a pracovat) alespoň dva roky, než může posoudit, jak se tam žije. Fakt ale je, že lidi v Minneapolis na první pohled v průměru vypadali veseleji než lidé v dnešním Winnipegu.

Snad kromě benzínu bylo pro nás návštěvníky z Kanady tentokrát všechno (včetně potravin v samoobsluhách) hodně drahé, dražší než v Manitobě, protože kanadský dolar je zrovna na nejnižší úrovni vzhledem k americkému dolaru za posledních 12 let - jeden kanadský dolar je teď jen 0,70 dolaru amerického.

Cestou zpět z Minneapolis jsme se stavili u jednoho z těch větších (není většinou vidět jeho druhý břeh) minnesotských jezer - u Mille Lacs Lake. (Jezera tisíce jezer - první dvě slova názvu jsou francouzká - až do polovině minulého století byli téměř jediní bílí lidé žijící na východ od Ontária francouzsky mluvící lovci a tak mnoho geografických nazvů odsud až k Pacifiku v Kanadě i v severních USA je francouzského původu). Na rozdíl od severněji položených stále ještě nedostatečně zamrzlých vodních ploch u nás v jižní Manitobě bylo Mille Lacs Lake kupodivu už důkladně zamrzlé. Na jeho povrchu bylo už rozmístěno mnoho set rybářských chat (v nichž se do ledu vyvrtá díra pro lovení ryb). Některé byly pěkně veliké s vysokým stožárem s televizní anténou. Snad všechny měly po boku dvě velké propanové bomby pro vytápění. Chaty zřejmě většinou patří několika firmám, které je pronajímají rekreačním "rybářům". Byly pospojované systémem vyhrnovaných cest (na něž bylo možno vjet jen po zaplacení poplatku asi 7 dolarů), po nichž se k nim dá dojet ve vytopeném autě, přestoupit do vytopené chaty a za sledování televize spouštět dírou v ledě návnadu na ryby. (Pro můj vkus by takovéhle rybaření určitě nebylo. Mým ideálem by bylo nechat veškerou přírodu, kterou nutně nepotřebujeme k obživě, technickému pokroku a dopravě, v pokud možno neregulovaném stavu a pohybovat se v ní jen vlastní silou.) I v Kanadě máme malé chaty pro zimní rybolov, ale nikdy jsem na nich neviděl televizní antény a propanové bomby (i když nějaký ten komín od dřevem vytápěných kamen jsem už nad střechami některých z nich zahlédl). Všechno je ale možná jen otázka času.