Československé národní sdružení v Kanadě (ČNSK), které vzniklo v červnu 1939 s cílem spojit starousedlíky slovenského, českého a podkarpatoruského původu s tehdejšími čerstvými uprchlíky k podpoře boje proti hitlerovskému Německu, vydalo v r. 1944 pamětní knihu (sepsanou v r. 1943) k 25. výročí vzniku Československé republiky nazvanou "Památník československé Kanady". To co tu vidíte je několik z mnoha fotografií z této knihy. Kniha je věnovaná hlavně historii organizováni ČNSK a její činnosti, jejíž těžiště bylo v organizování sbírek na pomoc válečného úsilí mezi sebou a kanadskými spoluobčany. Najdete v ní informace o návštěvě prezidenta Beneše a dalších funkcionářů čsl. vlády v emigraci (včetně senátora Vojty Beneše, bratrance presidenta Beneše) v Kanadě a jejich projevy, informace o odvodu zahraničních Čechoslováků do čsl. zahraniční armády, ale i zajímavé historky z mnohdy těžkých začátků Čechu a Slováku po celé Kanadě - některé z nich se vracejí až do doby na přelomu století.

Tady je úryvek jedné z nich, je to vyprávění čerstvého příchozího do Kanady z návstěvy starého čsl. hřbitova s krajanem, který ho vozil po okolí místa kde byl už desítky let usedlý (měl už v té době prosperující farmu):
A jako by rozuměl mým myšlenkám, pravil prostě:
    "Tady v prérii si nemůžeme hrát s ošetřováním hrobů, ale to neznamená, že zapomínáme. Snad myslíme na ně víc, než vy z města. Jsme jim blíž."
    Obrátil se a ukázal přes cestu na druhou stranu:"Podívejte se na to údolí. Tam k tomu potůčku přivezla železniční společnost mé rodiče na vozech tažených voly. Postavili nám tam stan a zase odjeli. Tady to všechno dokola bylo naše, ale první léta nám to nebylo moc platné. Země nám vzdorovala."
    Díval se chvíli na jedno místo a kolem očí mu naskočilo o pár vrásek více. "Byl to tvrdý život, pane. Pamatuji se, že otec si večer po celodenní dřině beze slova šel lehnout a maminka chodila do roští a plakala tam do zástěry. My kluci jsme to moc rádi neměli, ale chtělo se nám brečet taky. Žádná vesnice jako u nás, žádní kamarádi v prérii. To víte, kluci ..." dodal jako na omluvu, "když nemůžou provádět nějaké darebáctví, tak nejsou spokojeni."
    Zapálil si dýmku a zabafal: "První zimu jsme mysleli, že tady zmrznem! No, neuměli jsme to, byl to náš první dům. Foukalo do něj, sníh nám do něj padal a střídali jsme se v noci u kamen, aby nevyhaslo. Druhý rok to už bylo lepší, postavili jsme si jiný dům a pak už sem přišla jiná rodina a bylo to veselejší. A pak jsme odsud odjeli, já ani nevím proč. Ale to už je dávno. Vidíte, dnes by nikdo neřekl, že tam v tom údolí jsme se dřeli a rvali s půdou po dlouhá léta, všechno to zarostlo. Maminka nám tam umřela, tady leží s tatínkem, toho jsme sem odvezli už z nového místa."

Tenkrát ještě lidé brali jako normální, že člověk musí nejprve trpět než si můze něco užít. V mnoha nehostinných končinách například Alberty je možno doposud vidět trosky opuštěných farem. Lidé, kteří organizovali osídlování panenské půdy, asi navozili nové imigranty i tam, kde dlouhodobě zemědělství nejspíš provozovat nelze.

Dost velká vlna emigrace přišla z Českoslovenka ve dvacátých letech, lidé z této vlny už měli o něco lehčí začátky. Když začala druhá světová válka, bylo tedy v Kanadě dost nedávných emigrantů, kteří už byli zabydleni, alespoň někteří z nich měli slušné příjmy a všichni přitom stále ještě měli velké citové pouto ke své vlasti. Tito lidé, společně s čerstvými uprchlíky před Němci, se pak ochotně zapojovali do činnosti ČNSK, které v krátkém čase mělo 91 poboček v nejrůznějších koutech Kanady s téměř 7000 aktivních členů. Starší emigranti ze začátku století a z dřívějška se už tolik neangažovali, alespoň senátor Vojta Beneš se na ně v jednom svém projevu kvůli tomu zlobil. Mě to připadá celkem normalní, po těch počátečních útrapách mnozí z nich museli být pěkně unavení a jejich děti se už nejspíš začínali asimilovat, i když v podmínkách izolace na prériích probíhala asimilace pomaleji než dnes. Myslím, že většina potomků těch, kteří se ve 40-tých letech v ČNSK tolik angažovali, toho k Čechám a Slovensku dnes moc necítí, mnozí si možná jen matně vzpomínají, že měli nějaké české či slovenské předky. Jsou ale i vyjímky, kdy se rodná řeč uchová po mnoho generací i v cizí zemi.

Rozhodně už přede mnou prozkoumávalo Kanadu mnoho emigračních vln z Čech a pokud měli ti lidé příležitost, také se snažili popsat své zážitky pro své krajany. Hodně z toho už bohužel upadlo do zapomnění jak se vždy každá emigrační vlna v druhé generaci pomalu začíná rozplývat mezi ostatním obyvatelstvem. Tady najdete zajímavé vyprávění pana Jozefa Hájka z Kinselly v Albertě (který se do ČNSK zřejmě velice aktivně zapojil, ač tenkrát patřil k té předchozí vlně přistěhovalců). "Domovina", o níž tam mluví, je překlad anglického homestead, což byl příděl půdy, jakási základní jednotka, kterou imigranti dostávali (samozřejmě po zaplacení). A ještě celkem skoro dvě stránky z velice zajímavého patnáctistránkového vyprávění o svém životě pana Josefa Gaschnitze (z vedlejší fotografie) o svém životě v Kanadě. Po začátcích v dolech Nového Skotska na východě Kanady zkusil štěsti v nově otevíraných uhelných dolech v Albertě, při tom postupně již před první světovou válkou začal nakupovat různé "domoviny" a po práci v dolech na nich farmařil. V r. 1942 mu už bylo 60 let a velice úspěšně hospodařil se svými dětmi u Drumhelleru v Albertě na alespoň několika stech hektarech.

Nové pro mne bylo číst si o demokratických sudetských Němcech (většinou to byli sociální demokraté), kteří se v r. 1938 postavili mnohdy i se zbraní v ruce po boku českých úřadů a armády na obranu Sudet proti Hitlerovi a pak museli po Mnichově samozřejmě utíkat, aby neskončili (v lepším případě) v německých koncentrácích. Nové pro mne bylo to, že mnozí z nich odešli do Kanady a usídlili se v Britské Kolumbii v oblasti Peace River a v severním Saskatchewanu. Penězmi na zakoupení farem a nářadí jim na to připěly čsl. a britská vláda. Bohužel ty peníze nedostali přímo, ale byly dány železničním společnostem Canadian Pacific a Canadian National, které se měly postarat o jejich usídlení. Canadian National vzala Saskatchewanskou skupinu pěkně na hůl, usadila je na neúrodné půdě odkud už před tím lidé utekli, dostali staré rozbité nářadí, které bylo stále nutno opravovat, staré koně, všeho bylo nedostatek, např. dvě rodiny dostali jeden pluh a na jeden secí a žací stroj bylo odkázáno 4 až 7 rodin. Léta jsou krátká a suchá. Půda v krajinách, ve kterých byli usídleni, jest velice kamenitá a její povrch jest pokryt jenom pískem. Mimo to jest trh pro zemědělské produkty tak vzdálen, že pěstování zeleniny vůbec nestojí za práci a prodej dobytka zase sotva zaplatí krmení.
    Hospodářské poměry mezi "sudetskými" krajany jsou bohužel stále ještě neutěšené. K tomu ještě přichází, že některé farmy nebyly zaplaceny hotově, nýbrž zanechány s dluhem osadníkům, kteří jej nyní musí spláceti třetinou úrody ročně. V zimních měsících žili mnozí krajané jen na 6-8 dolarech, které dostávali měsíčně jako podporu (relief). Těch několik zde usídlených kanadských farmářů, kteří znají těžký život pionýrských osadníků této části Kanady, často obdivovalo vytrvalost a skromný život našich přistěhovalců. Během dalšího roku se pak skoro polovina těchto sudetských Němců odstěhovala na východ Kanady, kde našli jako kvalifikovaní dělníci a řemeslníci často uplatnění ve válečném průmyslu a mnoho z nich vstoupilo i do čsl. armády, kde byli jako dobře vycvičení vojáci pýchom oddílů, v nichž sloužili. Ti co zůstali si také polepšili, protože jim zůstalo nářadí a farmy odešlých.

Při čtení této knihy jsem si uvědomil, že čsl. emigranti to měli v Kanadě od r. 1968 opravdu mnohem lehčí než všechny předchozí vlny, jejichž příslušníci nám to také často připomínali. A také mi názorně připoměla to co jsem věděl už dříve, že za současným blahobytem Kanady stojí i hodně slz nejrůznějších skupin lidí. Nejen prvních generací přistěhovalců, ale i Indiánů, jimž ti přistěhovalci sebrali půdu (aniž si to zřejmě uvědomovali, protože s nimi moc nepřišli do styku, Indiáni byli léta před jejich příchodem uklizeni do reservací). Možná se zde také hodí připomenout případ přistěhovalců z východních částí Rakouska-Uherska, v drtivé většině Ukrajinců, ale byli mezi nimi i Slováci a jiné národnosti, kteří přicházeli s rakouskými pasy po zahájení první světové války, často proto, aby se vyhnuli vojenské službě v rakouské armádě nebo i chtěli aktivně proti Rakousku bojovat. Jaký to pro ně musel být šok, když je kanadští byrokraté, kteří neměli ponětí o situaci ve světě, všechny šmahem posílali do koncentračních táborů jako nepřátelské cizince - všechny, kdo přišli s rakouským pasem. (Koncentráky pro civilní obyvatelstvo poprvé vynalezli Britové v burských válkách v Jižní Africe koncem minulého století, kde do nich zavřeli asi 60000 hlavně žen a dětí, aby jim zabránili v podpoře burských (afrikánských) jednotek, které bránily své samostatné kolonie proti britskému vpádu. Britský generál, který ty koncentráky v jižní Africe zřídil, byl zrovna v době první světové války nějakým náčelníkem generální štábu kanadské armády a svůj vynález tedy hned použil i v Kanadě.) Kanadské koncentráky z první světové nebyly samozřejmě zdaleka tak hrozné jako německé a sovětské, v nichž britský vynález později "zdokonalili". Z několika desítek tisíc v nich internovaných Ukrajinců jich bylo jen asi 10 zastřeleno při pokusu o útěk a pár dalších zemřelo víceméně přirozenou smrtí. Lidé, kteří jimi prošli se za to styděli i když nic špatného neprovedli a i jejich potomci se s tím dlouho vůbec nechlubili. Teprve před několika lety se o tom začalo otevřeně mluvit. A dnes můžete najít pomníky věznům z těchto táborů v některých místech, kde byli nasazeni na nucené práce. Jeden jsme třeba nedávno potkali ve Skalistých horách, kde vězňové z těchto táborů budovali silnice, část města Banff a další vybavení prvních kanadských národních parků.