demokracie - strašidlno - dlouhá tůra - velké platy - u rodičů - ještě humři - 2 knihy (Irsko, autobiografie)

Zase jsem se nějak dlouho nedostal k psaní, alespoň ne pro Zajímavosti. V posledních dnech jsem trávil dost času vylepšováním stránek naší winnipegské Společnosti pro participativní přímou demokracii (PDDA). Převedl jsem do HTML a vystavil tam i celou knihu nazvanou Teorie přímé demokracie George Sagiho, zakladatele PDDA. Kniha je vlastně i pokusem o originální pohled na lidskou povahu a celou společnost (v jen malinko těžkopádné angličtině). George utekl z Maďarska v r. 1956 a patří mezi tu skupinu emigrantů, kteří se nenechají unavit bojem za dobrý život v nové zemi, ale snaží se i objektivně zhodnotit svoje zkušeností s životem v různých zemích a přispět k lepší organizaci společnosti v budoucnu. A vylepšil jsem i svoji osobní anglickou stránku o přímé demokracii (bohužel, k jejímu úplnému překladu do češtiny jsem se zatím nedostal). Dokud se ovšem ve světě bude násilí používat tak nezodpovědně, jak to právě teď opět předvádějí Rusové v Čečeňsku, bude velice těžké přímou demokracii ve větším rozsahu realizovat, snad kromě lokální úrovně.

Tak alespoň několika slovy o některých novinkách (zdá se, že se stále najdou lidi, kteří mají zájem o můj výběr toho co je zajímavé či důležité - rád bych podpořil opravdový pluralismus ve všech možných směrech jako protiklad k uzavření se do světa své národnosti, svého politického přesvědčení, atd., a jejich nekritického upřednostňování).

• Pokud se nacházíte v Kanadě a okolí, nebo jste schopni poslouchat kanadské CBC "in real time" na internetu, upozorňuji na pořad CBC "Haunted House - Haunted Mind" v programu "Ideas". Alespoň jeho první dvě části byly pro mě velice zajímavé (konečně máme přirozené vědecké vysvětlení pro různá zjevení, duchy, náboženské prožitky), určitě o tom napíšu mnohem podrobněji. Závěrečná část pořadu bude vysílána v pátek 29. října v 9 hodin večer na rádiu CBC 1. Začátkem příštího týdne bude v televizi CBC také vysílána zkrácená vizuální verze prvních dvou části.

• Jakýsi kanadský turista se právě vrátil z dlouhé tůry, při níž sám prošel celou stezku, která vede po hlavním hřebenu Skalistých hor z Mexika až do Kanady. Od mexických hranic až do jižní Alberty mu to trvalo pět měsíců.

• Odborový svaz kanadských automobilových dělníků (CAW) právě vyjednal s General Motors novou kolektivní dohodu, která dělníkům GM zaručuje roční plat Cdn $ 70-100 tisíc! To je mnohem více než plat ostatních kanadských dělníků, ale i více než plat většiny ostatních zaměstanců (např. zaměstnanců státní správy, poslanců a ministrů provinčních vlád, mnoha universitních profesorů a možná i některých začínajících nebo méně výkonných lékařů). Pro srovnání, cena nových aut tu v posledních letech vzrostla tolik, že si je málokdo může koupit.

• Zatímco snad ještě před 10 lety se mladí lidé v sev. Americe snažili co nejdříve osamostatnit a obvykle už ve věku 17-18 let se odstěhovali od rodičů, v současné době většina lidí ve věku 20-34 let stále ještě bydlí u rodičů. Důvody jsou hlavně ekonomické - velké náklady na vzdělání, odkládání manželství, zvyšování najemného slušných bytů (dnešní kanadští mládí jsou prý tak navyklí na dobré bydlo u rodičů, že se nejsou ochotni přestěhovat do nějakého levného šváby zamořeného bytu v centru měst, což je jediné, co by si většina z nich mohla pro začátek dovolit). V dnešní době se co nejdříve snaží za každou cenu osamostatnit hlavně mladí z rozvedených manželství.

• Na atlantickém pobřeží se sice vyskytlo několik dalších incidentů kolem indiánského lovu humrů, ale na druhé straně odtamtud už přišly i zprávy o přímém vyjednávání a dosažení prvních dohod mezi neindiánskými a indiánskými rybáři o tom, jak si mezi sebou rozdělit rybolov. Před nimi mě zaujal výrok jedné protestující manželky bílého rybáře, že ono rozhodnutí nejvyššího soudu z nich prý udělalo druhořadé občany. Zřejmě jim ale vůbec nevadilo, že před tím po celých 200 let byli takovými druhořadými občany jejich indiánští sousedé. Na chvíli jim podle mně takový pocit vadit nebude, třeba si uvědomí, jak se před tím asi museli cítit Indiáni.
  Jinak samozřejmě dlouhodobě není dobré snižovat již dosažený status jakékoliv skupiny lidí - pokrok musí spočívat v tom, že se status těch doposud neprivilegovaných přibližuje k těm, co už jsou na tom dobře. Což ovšem znamená, že ti privilegovaní mohou ztratit své výsady v tom smyslu, že pak budou platit pro všechny, čímž samozřejmě přestanou být výsadami, což si myslím ve skutečnosti stalo i v tomto případě.
    11. 12. 1999: Situace se tam už dávno uklidnila (nebo alespoň to už přestalo média zajímat), vyjednávalo se (a nejspíš se stále vyjednává) o rozdělení kvót rybolovu. Indiáni většinou přistoupili na to, že pro ně bude platit stejná sezóna jako pro ostatní.

• Na CBC jsem slyšel rozhovory s dalšími dvěma spisovateli o jejich nových knížkách, které by stálo za to si přečíst, pokud bych na to našel čas.
  První byl s australským spisovatelem irského původu Thomasem Keneallym o jeho knize "Great Shame" (Velká ostuda). Je o životě jeho pradědečka (možná prapra...dědečka), který byl britskou vládou někdy kolem r. 1820-30 poslán jako politický vězeň z Irska do celoživotního vyhnanství do Austrálie (vida, nejenom tedy "politický" hladomor, ale i posílání politických věznů do vyhnanství do dalekých krajin byly praktiky používané nejen v Rusku/Sovětském svazu, ale i v Británii; a to Británie koncem minulého století v burských válkách v Jižní Africe poprvé zavedla i koncentrační tábory pro civilní obyvatelstvo). Jeho zločinem byl odpor proti odnímání půdy malým irským katolickým rolníkům velkostatkáři. Jeho ženě a dětem bylo zakázáno za ním přijet a musely zůstat v Irsku, kde pak s velkými útrapami přežívaly irský hladomor v době, kdy jemu se už v Austrálii vedlo celkem dobře. On se nikdy nesměl vrátit domů a nikdy svou původní rodinu už neviděl. Pokud jde o hladomor samotný, Thomas Keneally si nemyslí, že by celá britská vláda tenkrát záměrně nařídila vyhladovění Irů. Většina jejích ministrů si ale podle něj myslela, že Irové přeháněji a nevěřila zprávám o rozsahu utrpení v Irsku. Vývoz potravin z Irska do Anglie nebyl zastaven v slepé víře ve všemocnoct volného trhu (už tenkrát!). Vlivní lidé si prý představovali, že pokračující vývoz zvýší poptávku po potravinách, což povede k větší produkci, při čemž dostane zaměstnání více chudých Irů, kteří si pak za vydělané peníze budou moci koupit nějakou náhradu za morem zlikvidované brambory. Jenže to tak vůbec nefungovalo! V Anglii existovali i vlivní lidé, kteří se snažili organizovat soukromou pomoc Irsku. Na to se ale britská vláda dívala s nelibostí - prý by to vyvolalo závislost chudých Irů na sociální výpomoci! A tak i podle tohoto popisu T. Keneallyho tvrzení předchozí autorky o politické části každého hladomoru v irském případě zcela platí - kdyby britská vláda chtěla a nespoléhala se na moc volného trhu, mohla hladomoru snadno přejít.
  Mimochodem Thomas Keneally je velkým zastáncem zrušení monarchie a prohlášení Austrálie republikou. Říkal, že ho k tomu nevede nějaká odveta za utrpení, které v minulosti britská monarchie způsobila Irsku, ale přirozený požadavek, že nejvyšším představitelem Austrálie by měl být někdo, kdo sídlí v Austrálii. Psaní výše zmíněné knihy Keneallymu usnadnilo nedávné zpřístupněnění svazků všech deportovaných z Británie do Austrálie, v nichž našel detaily o svém předku. A Tony Blair se omluvil za to jak Británie zacházela v minulosti s Irskem.

• Druhý rozhovor byl s 89tiletou spisovatelkou Ellen Staffordovou o její autobiografii Always - And Ever After: Notes From the Country of the Past, vydané minulý měsíc, kterou napsala podnícena vyptáváním svých dětí. Má to být i oslava pokroku v postavení žen v Kanadě od začátku století. Vypráví v ní i o svém neutěšeném předválečném manželstvím s dominantním manželem, který ji občas i bil. Zajímavé na tom je, že oba byli dlouholetí funkcionáři komunistické strany Kanady. Ona se svým členstvím ve straně dodnes pyšní a v rozhovoru říkala, že přes všechny pozdější problémy hrála komunistická strana pozitivní roli a ve své době udělala v Kanadě dobré věci (např. varovala před nebezpečím Hitlera v době, kdy k němu kanadský ministerský předseda jel na návštěvu a pak o něm prý prohlašoval, že má krásné modré oči a že pro Německo i svět jistě mnoho dobrého vykoná). Manžel Ellen Staffordové byl před válkou vůdcem komunistické strany v Albertě a přes všechny krásné řeči ideologie, kterou veřejně hlásal, o rovnoprávnosti, včetně rovnoprávnosti mužů a žen, se ve vlastním manželství choval stejně panovačně jak to bylo tenkrát v Kanadě většinou zvykem. Ona dlouho váhala s odchodem od něj, protože nechtěla poškodit jeho kariéru ve straně.