V nedávných dnech jsem vyslechl tři různé rozhovory v rádiu CBC, z nichž dva se zabývaly současnými (nedávnými) světovými konflikty (v Krajině v Chorvatsku a ve Východním Timoru) a jeden se dotknul konfliktu historického, ale také stále ještě nedořešeného (Irska). Dohromady jen posílily moje podezření, že se zatím (v mezinárodní politice i v osobních názorech či předsudcích mnoha jednotlivců díky nedostatečné informovanosti) zdaleka nebere na každý stát (hnutí) stejný metr. Kromě popisu těchto rozhovorů přidávám i to, co jsem o této problematice narychlo vydoloval z Internetu.

Krajina

Viz též jeden odstavec v mém dřívějším článku.

Na Internetu jsem našel alespoň toto: Kanadskou účasti v Krajině se zabývá kniha Tested Mettle (Odvaha podrobená zkoušce), z níž byly uveřejněny úryvky v listě Toronto Sun v listopadu 1998. Podle nich se o těchto kontroverzních událostech v Kanadě vědomě téměř žádná média v době, kdy se odehrávaly, nezmiňovala, přestože se jednalo o největší bojové nasazení kanadské armády od korejské války, které však nakonec skončilo jejich totálním neúspěchem ochránit srbské civilisty před etnickým vyčištěním. V prvním úryvku se mluví o útoku chorvatské armády na medacké údolí v září 1993. Tenkrát se ještě Srbům podařilo jejich útok zastavit, OSN přinutilo obě strany k příměří a protože Chorvati byli v tomto případě jasní agresoři, bylo jim nařízeno ustoupit zpět na své výchozí stanoviště. Příkazu se podřídili až po bitvě z kanadskými "mírotvorci". Oblast, kterou museli vyklidit, měly obsadit kanadské a francouzské jednotky OSN. Během noci, v níž se o tom vyjednávalo s Chorvaty, mohli Kanaďané pozorovat jak příslušníci chorvatských speciálních jednotek vycvičených americkými "poradci" nedaleko od nich v oblasti, z níž měli ráno odejít, vyhazovali do vzduchu a zapalovali zemědělské usedlosti, znásilňovali dívky a stříleli civilisty. Žádali rádiem velení OSN v Záhřebu o povolení ihned zasáhnout. Bylo jim nařízeno, aby zůstali na svých pozicích a sbírali důkazy pro případné budoucí procesy s válečnými zločinci. Nemožnost zasáhnout a bezmocně přihlížet tomu, jak jsou lidé zabíjeni, měla na Kanaďany demoralizující účinek. Jejich morálku alespoň trochu zvedlo, když se dozvěděli, že v předchozí bitvě s nimi měli Chorvati přes 30 padlých a víc jak 100 raněných, zatímco Kanaďané měli jen čtyři raněné.

Druhý úryvek se týka srpna roku 1995, kdy Chorváti překvapivým útokem celou Krajinu dobili. Kanadským vojákům, kteří měli za úkol oddělovat válčící strany na 70 km dlouhém úseku krajinské fronty, se tentokrát nepodařilo Chorvaty zastavit, přestože k tomu účelu celé dva roky budovali řetěz vysokých věžovitých pevností z pytlů naplněných zeminou (nevím zdali se jednalo o stejný materiál, který údajně způsobil vojákům ony zdravotní potíže). Budování těchto pozorovatelen bylo zaznamenáno na snímcích amerických špionážních družic a kanadské velení pak muselo přesvědčovat Pentagon, že pevnosti jsou určeny pouze pro vlastní ochranu Kanaďanů. Při tom vyšlo veřejně najevo, že Američané předávají Chorvatům informace získané americkými rozvědkami. Podle rozvědky OSN se nečekal žádný útok Chorvatu před skončením turistické sezóny a tak skoro 25% ze 750 kanadských "mírotvorců" včetně jejich velitele bylo v době útoku na dovolené. Kanadské pozorovací pevnosti sice odolávaly i přímým zásahům chorvatského dělostřelectva, ale dvě z nich, předsunuté do blízkosti chorvatských linii, byly brzo po zahájení chorvatského dělostřeleckého útoku obklíčeny německými žoldnéři, kteří bojovali na chorvatské straně. Těm se během vyjednávaní podařilo proniknout dovnitř a kanadské pozorovatele zajmout (na každé pozorovatelně bylo normálně jen asi 9 Kanaďanů). Do 24 hodin po zahájení útoku padly takto do chorvatského zajetí více než dvě třetiny kanadských vojáků a byly obsazeny všechny jejich pozorovatelny a chorvatské tanky a pěchota začaly překračovat neutrální pásmo do srbského sektoru. Srbové nekladli vůbec žádný odpor - 225 tisíc jich (vojáků a civilistů) využilo ten jeden den a noc od zahájení útoku ke spěšnému utěku do Bosny. Velitelské stanoviště Kanaďanů Chorvati při útoku obešli a všechny zajaté Kanaďany po dvou dnech propustili, už je pak ale zcela ignorovali. Po průchodu bojových útvarů chorvatské armády a německých žoldnéřů zaplavilo dobyté území množství extrémistů, kteří systematicky postříleli všechny zbylé Srby, kteří se nerozhodli pro útěk, zabili všechna zbylá zvířata a zapalovali srbské domy. Protestujícím Kanaďanům se přitom jen vysmívali.

Ve zprávě komise rady bezpečnosti OSN z 27. kvěna 1994 se sice zmiňují i chorvatská zvěrstva páchaná na Srbech. Tvrdí se tam ale, že komise není schopna určit celkový rozsah zločinů způsobených jednotlivými válčícími stranami (Srby, Chorvaty, bosenskými muslimy). Přesto je prý jasné, že neexistuje podklad pro tvrzení o "morální rovnosti" válčících stran. (Takže se zjištěním skutečného rozsahu zločinů si komise práci nedala, přesto se ale usnesla na tom, že jedinými skutečnými zlosyny jsou Srbové.) V téže zprávě se ovšem stále ještě předpokládá, že zabití 68 lidí na sarajevském tržišti v únoru 1994 způsobila srbská střela. Ovšem podle řady jiných pramenů provedli tento masakr, stejně jako další ze srpna 1995, který bezprostředně vedl k bombardování pozic bosenských Srbů letadly NATO, a i některé předchozí, bosenští muslimové, kteří zabíjeli vlastní lidi právě pro to, aby zatáhli NATO do války (prý se nejednalo o houfnicové střely, ale o nálože umístěné přímo na tržisti).

V historii Krajiny očima Srbu z r. 1997 je možno nalézt předpověď podobného vyhnání Srbů z Kosova a Vojvodiny či nadávky na komunistického diktátora chorvatské národnosti Tita za to, že srbskou Krajinu v r. 1945 připojil k Chorvátsku. Také vysvětlení názvu "Krajina". Původní celý název byl "Vojna krajina", tj. "vojenské pohraničí" - autonomní pohraniční oblast Habsburské říše vytvořená v r. 1578 na obranu proti Turkům, jejíž ochranou byli pověřeni Srbové.

Agim Ceku, který se v květnu 1999 stal novým vůdcem kosovské KLA (UCK), se jako generál chorvatské armády účastnil organizování obou bitev o Krajinu a možná i následného etnického čištění. Podle neslavně známého mluvčího NATO Jamieho Shea srbští civilisté v Krajině jen dostali to, co si zasloužili. Právníci najatí Pentagonem argumentovali u Mezinárodního tribunálu proti obvinění generálů, kteří vedli chorvatskou ofenzívu v Krajině v r. 1995, z válečných zločinů (takže výše zmíněné sbírání důkazů o válečných zločinech kanadskými vojáky místo toho, aby jim bylo dovoleno zločinům zabránit, bylo k ničemu).

Východní Timor (VT)

Podle Goodmanové bylo možno okupaci VT provést a celých 25 let udržovat díky nezájmu velkých médii a tichého souhlasu západních vlád, které celou tu dobu Suhartův režim vojensky podporovaly (USA, Británie i Austrálie do poslední chvíle dodávaly zbraně a cvičily nebo spolupracovaly s indonézskou armádou) a obchodovaly s ním. Od invaze do roku 1991 bylo zabito 200 tisíc Východních Timorců. Nechat Indonézii zajišťovat bezpečnost při jinak OSN organizovaném referendu o nazávislosti 30. srpna t.r. bylo jako nechat lišku hlídat kuřata. Že při tom dojde k násilnostem bylo jasné nejen Goodmanové, ale i několika dalším lidem (např. portugalskému velvyslanci u OSN), kterým však nikdo nechtěl věřit. Stačilo by, aby USA přerušily vojenskou spolupráci (Clinton tak konečně učinil až několik dní po násilnostech po referendu, tajně prý ale slíbil zintenzivnění v budoucnu) a Kanada (která oficiálně už několik let Indonézii žádný vojenský materiál nedodává) zcela zastavila několikamiliardovou obchodní spolupráci s Indonezií (např. v oblasti těžby nerostů), aby Indonézie okamžitě odešla z VT. (Za to, že se v současnosti celkem rychle Indonézie podrobila zahraničnímu tlaku a dovolila vstup zahraničním jednotkam do VT a že byl vůbec takový tlak na indonézskou vládu vyvinut, můžeme děkovat Goodmanové, Nairnovi a několika dalším věci oddaným jednotlivcům, kterým se konečně podařilo přesvědčit velká média, aby se Východnímu Timoru věnovala.)

Amy Goodmanová mluvila o VT začátku 90. let jako o totalitní diktatuře, v níž byl trestán rozhovor s cizincem či poslech krátkovlného rádia.

V své reakci jeden posluchač CBC později srovnával VT s Kuvajtem spíše než s Kosovem: stejně jako anexe Kuvajtu Irákem byla i anexe VT od počátku odsouzena OSN. Přitom se ale v obou případech postupovalo zcela jinak. Irák byl za několik měsíců podroben intenzivnímu bombardování a z Kuvajtu vytlačen, zatímco mnohem krutější anexe VT Indonézií zůstala dalších 25 let nepotrestána. Jiný posluchač připomněl, že tatáž indonézská armáda pod Suhartovým velením, která v r. 1975 okupovala VT, o 10 let dříve svrhla presidenta Sukarna a podílela se na drastické fyzické likvidaci statisíců skutečných či domělých indonézských komunistů a jejich levicových spojenců. (Na tuto temnou kapitolu indonézských dějin bude snad konečně vrženo více světla díky nedávným politickým změnám v zemi. Peter Scott, prof. angličtiny Kalifornské university v Berkeley byl však už v r. 1985 přesvědčen, že tato krvavá záležitost byla vyprovokována podporou USA pravicovým složkám indonézské armády. V analogií se svržením prezidenta Allende v Chile dokonce předpokládá, že CIA pomocí měnových spekulací přispěla k radikální destabilizaci indonézského hospodářství v několika týdnech před začátkem převratu. Na druhé straně v té době určitě nebyl ani jeden z hlavních aktérů - Suharto, armáda, Sukarno a jeho levicoví spojenci - násilí odmítajícím beránkem. I Sukarnova vláda a komunisté se už tenkrát pokoušeli zvětšovat Indonézii vojenskou silou (chtěli tak např. připojit tehdy ještě britské Malajsko.)

Další informace o celé historii konfliktu ve VT jsou např. na stránkách Sítě pro podporu Východního Timoru ETAN nebo na stránkách časopisu Mother Jones (který se charakterizuje jako provokující časopis pro nezávislé myslitele). Kviz o cynismu o Východním Timoru (dokonce i ministr zahraničí mírumilovného Jimmyho Cartera dal Suhartovi vše co chtěl). Invaze proběhla v r. 1975 s tichým souhlasem Henryho Kissigera.

Je chvályhodné, že nikoho z mocných ani ve snu nenapadlo bombardovat Jakartu a zničit infrastrukturu už tak dost potíží mající Indonézie jako odvetu za násilí ve VT. Stejně tak ale nikoho ani ve snu nemělo napadnout bombardovat Bělehrad a okolí jako odvetu za mnohem menší násilí v Kosovu.

Kanada nakonec poslala na Východní Timor asi 300 vojáků s několika obřími dopravními letadly na dopravu (shoz) potravin uprchlíkům a s jednou válečnou loďi.

Překvapilo mě, že třeba v Britských listech zatím padly o VT jen okrajové zmínky, zatímco Kosovu byly věnovány snad stovky příspěvků. Zřejmě máme ještě daleko do opravdové globalizace, kdy se budou lidé zajímat o události stejného významu stejně intenzivně, ať už se stanou kdekoliv na světě. Nebo je to jen důsledek donedávného ignorování VT velkými médii?

Irsko

Bylo to pro mě dost překvapení, protože doposud jsem vždy slyšel jen tvrzení, že za tento hladomor je plně zodpovědný jakýsi bramborový mor. Opět jsem se vydal hledat další informace na Internet. Dobrý zdroj o irské historii jsem našel na Texaské universitě. I tam je možno nalézt tvrzení, že v Irsku bylo v době hladomoru dost zrní, hovězího, másla a mléka, to všechno bylo ale určeno jen pro anglické krky. Zdá se, že Irové (původní keltští obyvatelé Irska), do 18. století oficiálně méněcenní, se tenkrát stále ještě směli živit jen bramborami.

Angličané začali pronikat do Irska jako mírumilovní usedlíci i jako dobyvatelé už od r. 1170. Jejich potomkům narozeným v Irsku se říkalo Anglo-Irové. Ti si r. 1366 uzákonili zákaz míchání Anglo-Irů s původními Kelty (ironií je, že bez tohoto segregačního zákona by zřejmě dnes nebylo ani Irsko a samostatný irský národ, ani problém Severního Irska - na vlastních britských ostrovech se bez existence takového zákona Římané, Sasové a Normani důkladně smíchali v dnešní Angličany a i keltští Welšané a Skoti tam málem vymizeli). Avšak teprve Henry VIII (1509-47) vydal příkaz k masové kolonizaci Irska a odebrání veškeré půdy od původních obyvatel. Probíhalo to postupně, v r. 1641 Irové vlastnili ještě 59% své země, v r. 1714 už jen 7% a v r. 1778 5%. Doby Cromwellovy revoluce se pokusili využít k vymanění se z anglické nadvlády. Cromwell ale jejich pokus v r. 1649 krvavě potlačil pobitím 3500 obránců a obyvatel dvou dobytých irských měst. Podobné krvavé lázně se později několikrát opakovaly. Ještě na začátku tohoto století byli popravováni vůdcové irského hnutí za nezávislost.

Dnešní problémy Severního Irska (Ulsteru) jsou jen pokračováním konfliktu původních katolických Irů s "importovanými" protestanty (Anglo-Iry; britskými loajalisty). I když se katolíci pokoušeli své stížnosti prezentovat jako porušování lidských práv (studentský pochod Lidové Demokracie 1.-4. 1. 1969), vedlo to k represivním opatřením ze strany ulsterské vlády a britského státu, které odstartovaly 25 let dlouhé období násilí. Podle této stránky mají v období 1969/70 prvního mrtvého, prvního mrtvého vojáka, policistu a dítě a první pumový útok na svědomí lojalistické nebo britské sily.

Konflikt třeba Čečenců s Rusy je tedy zcela stejného druhu jako konflikt Irů s Angličany. Je nelogické považovat militantní Čečence vyhazující do vzduchu obytné domy s nevinnými lidmi za bojovníky za svobodu a Irskou republikánskou armádu za teroristy (nebo naopak). (V obou případech by přežití kultury a jazyka kolonizovaných mohlo být dosaženo důsledným vytrvalým uplatňováním nenásilných prostředků - prostě lpět na svém jazyku a kultuře - a v obou případech kolonizátoři odpovídali na ozbrojená povstání zbytečně brutálně - obzvláště Rusové v Čečensku právě v těchto dnech - i když třeba i kanadský ministr zahraničí považuje jejich současné letecké bombardování Čečenska, které nutně zabíjí i nevinné nezúčastněné civilisty, za přiměřenou odpověď na čečenské pumové útoky v Moskvě a jinde.)

Ironické je, že Karel Havlíček dával právě v době irského hladomoru britskou monarchii za vzor dodržování zákonů - v době, kdy v ní Irové trpěli mnohem více než Češi v Rakousku-Uhersku.