Největší koncentraci žab jsem zatím zažil v Japonsku. Když na jaře japonští
rolníci napustili svá rýžová pole vodou a zasázeli do nich sazenice rýže
(často stále ještě ručně), obsadily tato pole snad milióny žab. Večer se
pak nad celou rovinou na západ od Tokia ozývalo mohutné žabí kvákání. Někdy se
zdálo být zcela synchronizované. A po setmění navíc nad tím vším poletovaly
desetitisíce netopýrů. Když pak ještě do toho začaly kvést a vonět slavné
japonské třešně sakury, pod nimiž lidé konaly všude své jarní pikniky,
byl to zažitek, na který se nezapomíná. Přesto, že skoro pořád alespoň
někde ve vzduchu smrděly nějaké spalované umělé hmoty a jiné neřády.
V Japonsku jsem se vůbec nepokoušel jezdit autem (např. nikdo asi z 10 japonských
zaměstnanců laboratoře, v níž jsem pracoval neměl auto a ani řidičák; v Tokiu není
kde parkovat a hromadná doprava byla mnohem rychlejší než auta). Naučil jsem se po
stezkách podél řek dostat se na kole z města ven tak, že za necelou půlhodinu jsem
už byl daleko od ruchu velkoměsta uprostřed toho žabího rýžového výše
popsaného ráje. Autem by to trvalo mnohem déle.
3. 5. Dnes už byly zase letní teploty (24°C). Všechno se
konečně zelená a začíná kvést. Dnes jsem rychle proletěl v jednou knihkupectví
novou knížkou Milana Kundery pod názvem Identita. Jedná se o překlad z francouzštiny a
knížka má zcela francouzskou tématiku.
1. 5. O Dauphinu se dnes ráno ve zprávách nemluvilo, ale o
dalších 400 km dále na sever, ve městě Flin-Flon, dostali nadílku 30 cm sněhu.
Tam ale nikdy nepočítají s tím, že by jim jaro začalo dříve než v polovině
května. Přitom tam ve středu měli také 25°C.
30. 4. Téměř celý týden tady byly letní
teploty, až 27°C a stromy se konečně už docela zelenají. Farmáři
začali sít obilí, mnohem dříve než v jiných letech. Dnes odpoledne se tu
ale dost ochladilo a v noci má být ve Winnipegu jen 2 až 5°C, na západ od nás
v Brandonu ještě trochu víc zima a můžou tam být i sněhové přeháňky.
A jen o 150 km více na sever v oblasti města Dauphin má napadnout přes noc
a zítra 5 až 15 cm sněhu! Chybí nám tu prostě relativně teplé Baltické
moře, které takové velké výkyvy teploty jaké máme občas tady nedovolí.
Dnes jsem potkal kojota, který jakoby nešťastně seděl na kraji silnici
a teprve když jsem u něj zastavil, poodešel o pár metrů dále. Buď se jeho
život chylil ke konci nebo měl vzteklinu. Přesto to bylo ještě stále
hezké zvíře. Vzpoměl jsem si na jiného kojota, kterého jsem potkal před 9 lety,
když jsem v létě brzo ráno plaval skoro každý den v Lethbridge v Albertě
v Řece starého muže (Old Man River, nemá nic společného s Mississipi, tenhle
albertský Starý muž je jakýsi bájný praotec a polobůh indiánského kmene
Černonožců - Blackfeet neboli Pieds Noirs, podle barvy mokasin, které kdysi
nosili. Podle legend žil Starý muž ve Skalistých horách a když byl mladý tak
jednou souložil se svou sestrou a pak se za to oba moc styděli až z toho začali
plakat a plakali tolik, že z jejich slz vznikla řeka, která tam z těch hor do
jihoalbertské roviny stéká dodnes). Ta řeka se u Lethbirdge nachází na dně dost
hlubokého kaňonu. Při jednou mém raním plavaní prostředkem řeky se
nahoře objevil mladý kojot, který zřejmě hledal snídani. Upoutalo ho snad
moje šplouchání a pomalu scházel dolů k vodě zjistit, jestli by se ta
kačena, která se tam šplouchá dala chytit. Já jsem plaval k němu ke
břehu a pak jsem pomalu vylézal z vody. Nejprve se zarazil a když už bylo
jasné, že jsem o mnoho větší než nějaká kačena, dal se na rychlý úprk
zpátky nahoru k okraji kaňonu. Mimochodem, na konci mé plavecké dráhy, každý
den stála na stejném kameni krásná modrá volavka v jakési jogistické
meditační poloze.
Mému kolegovi tento týden lezla do pracovny pootevřeným oknem jakási
zvědavá veverka. Poprvé ji přistihl po příchodu z obědu jak mu skáče
po klávesnici počítače a přitom se ji povedlo provést neplánované
"vylepšení" souboru, který si neprozřetelně nechal otevřený.
28. 4. V sobotu jsem těch 300 km k místu havárie
bez přemýšlení opsal z místních novin. Pak mi došlo, že to musí být více,
protože se ta havárie stala na zhruba stejné zeměpisné šířce jako je
severní konec jezera Winnipeg, ale na východ od něj, u ontárijských hranic,
kde jsou jen tisíce malých jezer a mokřin a žádné cesty. Na mapě jsem
naměřil, že to je ve skutečnosti asi o 450 km severněji než Winnipeg,
což je téměř 300 mil.
Po víkendu je už slabě zelená barva na stromech všude. A objevili
se tu už první komáři! Zatím alespoň ještě nejsou agresivní.
25. 4.(sobota) Tento týden byly přes den zase téměř
letní teploty, i přes 20°C. V noci však ještě klesla teplota několikrát
pod nulu a listnaté stromy všude v otevřené přírodě jsou stále ještě beznadějně holé.
Jen při bližším zkoumání jsem na některých jívách v Pinawě už našel malé lístečky.
Alespoň ve městě, kde je vždy tepleji, začínají stromy i zdálky mít slabě zelený odstín.
Nějakých 300 km odsud na sever stále ještě panuje zima, na zemi je sníh a jezera jsou zamrzlá
natolik, že ani pád havarované helikoptéry jejich led neprorazí. Před dvěma dny
tam totiž takto havarovala helikoptéra, která v této době, kde pozemní cesty
přece jen už i tam tají, zajišťovala spojení s odlehlou indiánskou rezervací.
Byli tři mrtví a dva zranění.
18. 4.(sobota) Lilo nám tu pak ještě celé pondělí,
ale od té doby bylo zase krásně slunečno, ale dost chladno, v noci opět mrzlo
(na severu Manitoby byly dost velké vánice, ale tady na jihu si asi letos už více nezalyžujeme).
Kočičky tu kvetou už dost dlouho a tento týden se jako první obalily novými
zelenými lístečky keře divokého rybízu - většinou jsou ale skryté v nějakém hustém
křoví, takže si málokdo všimne, že jaro je opravdu už tady. Všechno ostatní
je totiž stále ještě beznadějně holé, jen sem tam někde při zemi je možno objevit
rašící trsy trávy. Jarní zelená barva lesů se mi ale zdá hezčí než v zimě,
alespoň když jsem se ve čtvrtek zase jednou procházel po Pinawě, připadala
mi modrozelená zčeřelá hladina široké řeky v kombinaci s okolními jarně
zelenými jehličnatými lesy strašně krásná (jinak se v Pinawě zatím
ještě pořád moc nic neděje - zahájení výstavby konferenčního centra
se zpozdilo a z privatizece našich laboratoří zatím sešlo a před dvěma
týdny ztratilo práci asi 250 spoluzaměstnanců a nám zbylým je naznačováno, abychom si
začali zakládat svoje vlastní malé konzultační firmy - problém je v tom,
že jen malé procento lidí z výzkumu má taky talent k podnikání).
12. 4.(neděle) Tady je dnem pracovního volna Velký pátek,
zatímco velikonoční pondělí je pracovním dnem. A tak nám tu Velikonoce v pátek začaly
krátkou prudkou bouřkou a moc se nevydařily, protože také dnes celý den lilo. Jen včera bylo docela hezky.
Hlavně, že je teplo, i chození v tom dešti je pak příjemné.
8. 4.Včera tu podle předpovědi byla možnost sněžení. Nic takového se ale nekonalo,
je jen o něco chladněji než minulý týden, ale stále většinou hezky. Stezky podle řeky, po nichž rád chodím, jsou
hluboko pod vodou, hladina řeky už ale klesla asi o metr. Celou dobu však byla
bezpečně pod okolním terénem. Žádná povodňová pohotovost tady letos vyhlášena nebyla a sníh už zmizel
(až na nějaké zbytečky někde v lese). I rozvodněné řeky v Quebeku a
Ontáriu opadávají a lidé z jejich okolí se pomalu vracejí do svých domovů.
4. 4.Krásné jarní počasí opravdu vydrželo celý týden! Dnes bylo už
skoro +20°C, po nedávné zimě to připadalo jako léto. Pro srovnání,
před rokem tu právě začínal rekordní Blizzard 1997,
po němž vypadal Winnipeg takto!
V noci tu ovšem i teď stále ještě klesá teplota i po nulu. A na severu v Churchillu mrzne někdy i ve dne a
v různých částech severní Manitoby stále padá sníh.
